To už jsem však byl u okraje a začal normálně klouzat. Totiž, vlastně jsem letěl pod okrajem dlouhé řady kumulů s nulovým opadáním ve výšce 2200m. Pohled na GPS mě přesvědčil, že rychlost je poměrně uspokojivá - 80km/h. Nemohl jsem uvěřit, že po 15 minutách po startu z Hořovic míjím Rokycany a že jsou tak směšně malé. Daleko větší lívanec představovala Plzeň, na kterou smažilo slunce vpředu vlevo. Zřetelně jsem viděl dráhu letiště Líně, vlastně jsem byl v její ose. Dnes tam létají sice jen vrtulníky, ale přesto má toto letiště svoje CTR a za zvláštnost považuji, že tu není TMA. Díky tomu stačilo pranepatrně oblétnout Plzeň severní cestou a žádný předpis jsem neporušil. Zde bych chtěl říci, že jsem soustavně pozoroval prostor před sebou, jestli tam někde neuvidím kroužit žlutý Čaukinův Fever, případně zda nepřistál dole na nějaké louce. Vyhnívka však dnes snad ani nemohla přicházet v úvahu, nosilo to opravdu bezvadně. Jistě také proto, že jsem si úmyslně vzal jen šortky a obě baterky ve váriu mlely z posledního. Protože kdykoliv se na přelet nachystám pečlivě a důkladně, není možné skoro vůbec letět.     Na úrovni Plzně jsem byl v 18. minutě po startu. To se mi zdálo až neuvěřitelné. Takhle rychle se sem dostanu jen po dálnici a to musím rozžhavit motor své nejslabší felicie do běla. Pomyslně jsem mával kamarádům plzeňským lítačům a vzpomínal, depa asi jsou a copa asi dělají v tuten krásný den. Skoro přímo pode mnou jsem si všiml soukromého leteckého muzea, v němž jsem jednou byl a vřele doporučuji všem k návštěvě. Na louce je zde shromážděno obrovské množství starých letadel, od IL-14 přes Turbolet až po Migy. Je to v blízkosti Třemošné, ale teď už si přesněji jeho polohu neuvědomuji.

    Minul jsem Plzeň a směrem na sever od ní je vršek podobného vzhledu, jako Brno; jmenuje se Krkavec a je na něm také vysílač. Protože mi teď ubývalo výšky, zamířil jsem nad Krkavec, abych nad jeho lesy načerpal novou energii termických stoupavých proudů. Avšak nějak jsem se netrefil do správného intervalu a žádný stoupák jsem nemohl najít. Chvíli jsem mezi Zálužím a Ledci pozoroval dravce, jak krouží a zamířil k němu. Byl jsem tak 300m nad ním a kopíroval jeho trasu letu. Jenže on zatím stoupavý proud také neměl; tím spíš bylo poučné sledovat, jak si takový dravec hledá svoji termiku. Létal v jakýchsi osmičkách, ale protahovaných dál a dál po větru, až najednou začal kroužit. Protože byl dravec rychlejší, než já, doletěl jsem nad totéž místo asi o patnáct vteřin později a hle - vário zapípalo v krásném dvoumetru. Zahájil jsem také kroužení, ale bohužel jsem stoupák hned zase ztratil. Zkusil jsem poletovat v podobných osmičkách, jenže jsem přišel pouze na to, že dravec to zvládá líp. Výšky ubývalo a nebyl čas na hračičkování.



    Zamířil jsem napříč lesem po větru a doufal, že termiku najdu. Jak jsem byl níž a níž, viděl jsem hrozivé kymácení stromů v silném větru. Sákryš, vítr musel určitě zase o něco zesílit a jestli tady budu muset někde přistát, bude to pěkná pakárna. GPS dávalo údaj něco mezi 80 a 90km/h, což mi moc sebedůvěry nepřidávalo. Zkusmo jsem se otočil proti větru a pomalu couval. To jsem však byl ještě 200m nad zemí a naděje tu ještě byla. Mezi vesnicemi Čeminy a Košetice je velký borový les s lesními školkami a mírně zvlněným terénem. Tady přece termika být musí! Už jsem však byl na konci lesa a pořád nic. Výška 80m nad zemí, to už bylo špatné. Košetice ovšem leží v mělkém údolí za hranou zalesněného svahu, kam svítilo slunce a já zde spatřoval poslední naději v závětrné termice. V 50m nad zemí jsem zachytil malé, rozbité, ale jakž takž využitelné stoupání. Naštěstí jsem se netrápil dlouho, protože už ve 100m to nebylo stoupání, ale ucelený pětimetr, který byl zase všude kolem. To jsem si zase jednou vyžral kus štěstí, říkal jsem si, ale ono bez tohoto štěstí přelety létat nelze a jak říkám, každý úspěšný přelet je pořád z velké části náhoda. A tak tomu bylo i v mém případě. Bez štěstí a náhody už bych se byl špacíroval po venkovském zapadákově a hledal signál na mobilu.



    Stoupavý proud byl ale fenomenální. Ve výšce 150m nad zemí jsem usoudil, že zkusím letět bez točení rovně. Věřte nebo ne, letěl jsem zcela rovně dalších deset kilometrů, abych dosáhl výšky 2100 m. Blízko po mé levici se klikatilo jezero přehradní nádrže Hracholusky, mimochodem velmi malebné.

    V duchu jsem si už představoval, jak sem zajedeme s mými podobně potrhlými kámoši s krosnami a prohlídneme si zdejší krajinu pěkně zblízka.



    Já jsem se ale v tuto chvíli rozhodoval - nejprve musím doletět trošku do strany vyfotit Stříbro, které jsem měl už úplně jisté. Ale co kdybych pokračoval dál? Bylo kolem druhé hodiny odpolední, termika chodila jako v Austrálii, byl jsem přesvědčený, že stovka kilometrů by byla dnes hračkou. Jenže problém byl, že jsem přesně nevěděl, jak daleko je to na hranice a kam bych měl vlastně letět. Mapu jsem měl nastavenou tak, že končila v okolí Stříbra; zdejší krajinu vůbec neznám, možná bych mohl letět na severozápad přes Mariánské Lázně do Chebu. Ten bych rozpoznal podle jesenické vodní nádrže a kromě toho jej mám v GPS. Další starost mi přidělávala termická situace: momentálně jsem opouštěl řadu kumulů, abych letěl doleva nad Stříbro, nad nímž ale byla obloha čistá. Další řada kumulů byla až za Stříbrem. Mezi oběma oblačnými řadami jsem předpokládal oblast rozpadů a klesavých proudů, což se vzápětí ukázalo jako pravdivá představa. Nakoupil jsem tedy co největší výšku a zamířil nad cílové město. Musel jsem se otočit nepříjemně bokem na vítr a znatelně jsem zpomalil, zatímco opadání bylo místy i 6m/s. Nad Stříbro jsem však přiletěl s výškou asi 300m nad zemí a nádraží, náš stanovený cíl, jsem vyfotil několika snímky. Minul jsem město a učinil poslední pokus chytit se na hraně lesíka, ale moje výška byla už malá. Možná by to šlo, avšak nechtěl jsem riskovat v tom silném větru, že zahnízdím někde v borovicích. Cíl jsem měl v kapse, na účtu ČPP jsem měl 97 bodů a byl jsem spokojen. Rozhodl jsem se proto přistát s tím, že holt "tu stovku ulítnu hravě příště."

    A kohopak to támhle v poli vidím?! Není to snad Čaukin? Uprostřed zeleného lánu ještě nízkého obilí seděla postava, kolem rozložené věci, nějaký batoh, bunda. Tak to je jasné, musím přistát u něj. Borec, letěl úplně stejně jako já, to mám radost, že mu to vyšlo. Otočen proti větru, stál jsem na místě a klesal a klesal. Střídavě jsem se sunul dopředu a dozadu, jak rychlost větru kolísala. Ještě, že je můj padáček tak rychlý, liboval jsem si. Teď už se jen modlím, aby se mi nezbořil blízko u země. Připadal jsem si jak v kosmické lodi při návratu na zem - odpočítával jsem poslední metry. Když už jsem byl nízko, všiml jsem si, že postava v poli není Čaukin. Snad nějací dva milenci se nenápadně uklidili do soukromí uprostřed pole dva krát dva kiláky, aby je zrovna teď a tady rušil nějaký budižkničemu na padáku. Dělal jsem, jako že je nevidím a přistál. Vypnul jsem se, celý zmrzlý, z padáku a než na to zapomenu, vyfotil jsem padák na poli. V silném větru se mi vrchlík špatně balil a tak jsem na tuto činnost soustředil, že jsem pomyslné milence pustil z hlavy. Tu se za mnou ozvalo šišlavé "Doblý den!". Lekl jsem se a otočil. Milenci nebyli milenci, ale nějaká polozmatená postarší dáma v teplácích a špinavém svetru. Slušně jsem jí pozdravil a balil dál.

"Vy jste voják, že jo?" vyhrkla na mně se stydlivým a bezelstným úsměvem.
"Nejsem, paní. Já jsem si tady jenom tak přistál."
"Já to vím, vy jste voják!"
"Nejsem. Jen jsem si tak letěl a tady jsem přistál, paní."

    Chvíli bylo ticho, protože jsem neměl zájem pokračovat v rozhovoru. S malými dětmi a s mentálně nemocnými si totiž neumím povídat. Paní také vzala starou tašku a pomalu odcházela pryč. Po několika desítkách metrů se ale otočila a vrátila se zpět ke mně.

"Vy jste voják!"
"Ne, paní, nejsem voják, vždyť vidíte, že nemám žádnou uniformu. Já nemám vojáky rád."
"Vy jste voják. V Plzni mají letadlo a z něj hážou lidi. Taky vás hodili?"
"Mě nikdo odnikud nehodil. Já jsem si jen tak letěl a tady jsem přistál, paní. Fakt!"
"To je vojenský padák, že jo?"
"Paní, vojenský padák by byl zelený. Tenhle je úplně bílý."
"Ale vy jste stejně voják."
"Máte pravdu, paní. Jsem."
"Tak nashledanou."

    Pěkně jsme se rozloučili a paní byla spokojená, že přišla věcem na kloub. Zavolal mi Čaukin, že přistál na okraji Stříbra deset minut přede mnou a že mě viděl, jak přes něj letím. Nádraží už vyfotit nemohl, měl moc malou výšku. Ten blbec! Takhle to profláknout. Ale stejně je dobrej, že sem taky doletěl!

    Došel jsem k silnici mezi Stříbrem a Kladruby, stopnul si jednoho moc hodného pána s felicií a o čtvrt hodiny později jsme už seděli s Čaukinem pod slunečníkem na náměstí ve Stříbře, oslavovali jsme jedním pivem za druhým, prokládanými sendviči a halekáním na místní děvčata. Než pro nás přijel starý dobrák Čaukin senior, byli jsme docela opilí.

    Byl to jeden z nejhezčích přeletů, jaké jsme tady zažili a počasí, které nás přitom provázelo, se rozhodně nevidí každý den.