Na Peckovou přijíždí naše brněnská posádka téměř hodinu po poledni. I když nebylo pochyb o kvalitě dnešní atmosféry, dlouho váháme, kam vlastně vyrazíme. Náš kamarád Ježek byl se svým odvijákem v plné pohotovosti, avšak při severozápadním proudění nás v rozletu omezuje hned několik letišť se svými omezenými prostory. Vzhledem k pokročilé hodině padá volba na Peckovou. Můžeme tak směle plánovat dlouhý výlet, ale riskujeme, že se nám vůbec nepodaří zvednout. Pecková má v tomto ohledu opravdu mizernou pověst.

    Zvedli jsme se. Do vzduchu jsme naskákali v těsném sledu a pod první základnu to díky spolupráci netrvalo dlouho. Zatímco v okolí Peckové je kumulů dostatek, v rovinách za Malými Karpaty je téměř vymeteno. Po ztrátě slabého stoupáčku na upatí Karpat řešíme, co dál. Franta Pavloušek to nekompromisně pouští nad lesy Malých Karpat, já se snažím něco ulovit nad Bradlem.

    Přilétá opozdivší se Artur a s ním přichází i stoupák. Získávám tak nového kvalitního spoluletce a společně se opatrně vydáváme do rovin. Snažíme se brát cokoli, náhle jako mávnutím kouzelného proutku nad námi naskakují kumuly a vše je najednou jasnější. Ve směru našeho cíle se opakovaně dělají pěkné obláčky.

    Pod námi to pekně ubíhá: první jaderná elektrárna, Hlohovec, Nitra, druhá jaderná elektrárna a už je tu Dunaj. Po třech a půl hodině jsme nad cílem a výšky máme na rozdávání. Dobrovolně se vzdávám maďarské odyssey s vidinou pořádné štreky.

    Co dodat? Bylo to těžké, až posledních 110km bylo zadarmo. Po třech návštěvách Peckové nesdílím pesimismus nad jejím termickým potenciálem. Snad ještě dík Frantovi za výběr cíle a Ježkovi za svoz.