Na lano odvijáku jsem se vecpal v půl jedné odpoledne jako první právě v okamžiku, kdy nad hořovickým letištěm během pár minut naskákaly ukázkové kumuly. Zkušený vlekař Tomáš Doležal mě posadil rovnou do stoupáku - vypínal jsem se až když stoupání pokleslo na 1 m/s a auto už delší dobu stálo na konci dráhy. Byla neděle 4. září 2005 a málokdo věřil, že si letos v Čechách ještě kloudně zalétáme. Rovnou jsem točil první stoupák až do roztřepané základny v necelých 1600 m MSL a nechal se snášet východním větrem šikmo přes dráhu letiště. Hořovické letiště jsem dosud znal jen z několika cvičných přistání se Zephyrem z Kladna a nečekal bych, že se několik našich přeletů dráhy po odpoutání ve výšce nad 400 m AGL setká s nepochopením místních aeroklubáků (holt byla neděle, v pracovní dny je letiště prázdné). Ale to jsem se dozvěděl až po přistání.

    Vyrazil jsem přímo na západ přes plzeňskou dálnici D5, občas přitočil v nějaké bublině a z výšky zkoumal rozlehlý zámek ve Zbirohu, který úspěšně zdevastovali vojáci.



    První problémy mě potkaly před široce zalesněným vrchem Radeč, kdy už vário ukazovalo 830 m MSL, ale zachránila mě skupinka dravců, která v jednom okamžiku vzlétla z korun stromů přímo pode mnou. Říkal jsem si, že tito borci nestartují uprostřed lesa pro nic za nic, a taky že jo! Počkal jsem si, až ten nejlepší z nich dostoupá do mé výšky a pak ho nekompromisně vytlačil z jeho čtyřmetrového stoupáku. ("Hoši, tady jde sranda stranou. Já nemůžu mávat křídly jako vy.")

    Další krizovka na sebe nedala dlouho čekat. Vário bučelo 5 m/s, stromy kolem pole byly ohnuté větrem jako luk a já věděl, že se přede mnou něco velkého utrhlo a že to asi nestihnu. V 50 m jsem přesvištěl nádraží a vesnici Břasy a až za ním mě konečně něco nakoplo. Byla to zoufale rozbitá bublina, se kterou jsem balónoval další 1 km těsně nad zemí. Pak se na mě konečně štěstí usmálo, stoupák se slil, postupně s výškou zesiloval až na ustředěných 7 m/s a pod malým kumulem zase slábnul. Pode mnou se objevilo golfové hřiště v meandru Berounky a na jihu plzeňská aglomerace zalitá v oparu. Zdejší MCTR Plzeň jsem poctivě obletěl, i když jeho existenci moc nechápu, když v Líních prý létají jen vrtulníky LZS.







    U Horní Břízy jsem v dálce za sebou uviděl Jazzmana (Radek Krampl) s modrošedým Topperem (je na něho velice pyšný) od Jojowingu. Startoval až po mně, ale každý jsme volili jinou stopu, takže jsme se sešli ve společném stoupáku až za dalších 30 km. Před námi v pravidelných intervalech naskakovaly malé chmurky a vlevo i vpravo zely velké bezoblačné díry. Zkrátka "lať" jak se patří. Žádná velká klesání, spíše nuly nebo slabá stoupání, která se ale nedala moc točit.



    Kochali jsme se krásnou českou krajinou - jaká pohoda v porovnání s vysokými hřebeny Alp. Vlevo se klikatila vodní nádrž Hracholusky, vpravo vyčníval z lesů osamocený kostel Šipín a naproti němu zřícenina hradu Gutštejn. Do tohoto kraje se budu muset jednou vrátit.





    Před Planou u Mariánských lázní, kde jsem byl jednou na čundru v údolí Mže a Kosového potoka (a nyní si prohlédl z výšky), mi Jazzman uletěl, když jsem zbytečně vyčkával, zda vyhnije nebo něco najde.

    Naše cesty se postupně rozdělily, dokonce mě prý už odepisoval, přestože jsem vyklesal jen do 1100 m.

    Letěl jsem dále hezky přímo po větru na západ, otočil další list Leteckého atlasu ČR (výborná věc od LAA) a hle, státní hranice! Od Německa mě už dělily jen asi 4 km českých pohraničních lesů. Tak mně se na konci sezóny podaří přeletět na PK do sousední země, když už jsme si v referendu odhlasovali členství Česka v EU a naše svoboda pohybu se posunula o další pomyslný stupeň vzhůru. Jsem přesvědčen, že dnes už u nás neexistuje rozumný člověk, kterému by vadil volný přelet státní hranice v rámci EU ze sportovních či rekreačních pohuntek. Zalila mě velká radost, když si člověk plní nějaký sen a zároveň lehké napětí, jak mě asi němečtí sousedé přijmou.



    Dotočil jsem poslední český stoupák do 1550 m v bezoblačné termice těsně vedle hraničního přechodu Broumov - Mähring a vydal se vstříc novým zážitkům. Bohužel jsem si doma zapomněl autoatlas Německa 1:300 000, který jsem si koupil právě kvůli létání (obsahuje všechna dopravní i sportovní letiště), ale Letecký atlas ČR pokrývá ještě dalších 40 km německého území, takže s navigací nebyl problém. Zároveň jsem měl v pultíku připravené topografické mapy střední Evropy z programu SeeYou s řízenými a zakázanými prostory.





    Lepší informace o rozdělení vzdušného prostoru okolních zemí se mi nepodařilo jakkoli najít, a to jsem kromě internetu byl i v prodejně Letecké informační služby ve Staré Ruzyni (mají jen informace o ČR) a dobré dvě hodiny jsem strávil na briefingu ČSA v přízemí nové budovy na letišti Ruzyně. Zde byli velice ochotní, mají tu kompletní AIPy evropských zemí (vždy 3 až 5 šanonů na jednu zemi), ale žádnou leteckou mapu okolních zemí nemají. V AIPech jsou vždy jen mapky blízkého okolí dopravních letišť a letecké mapy prý dopravní piloti vůbec nepoužívají.



    Ale zpět k vlastnímu letu. Krajina totálně změnila charakter. Místo suchých strnišť a velkých posekaných lánů obilí mají za hranicemi spoustu malých políček, šťavnatě zelené pastviny, nesklizenou kukuřici a kýčovitě upravené vesnice. Musel jsem konstatovat velkou nezodpovědnost německých spoluobčanů k vytváření ploch vhodných pro vznik termiky. Však také poslední zbytky kumulů končily právě na státní hranici. Zkusil jsem ještě točit dvě malé bubliny, ale vždy jsem více ztratil, než získal. Bylo teprve 16 hodin a v hlavě se mi honila myšlenka na překonání 110 km Zdeňka Trčky a spol., vedoucího v Moravském demižónu. Ještě jsem za letu zkontroloval, zda nějaký agilní pohraničník pro mě neposlal eskortu a přistál za vesničkou Pilmersreuth am Wald na louku u lesa v docela slušném větru. Další pěkné místo na Zemi, které jsem poznal jen díky létání s PK.






    Obvolal jsem kamarády, pokecal se starší dvojicí, co se na mě přijela podívat z blízké vesnice, a vyrazil k hlavní silnici z města Tirschenreuth do Čech. Tady se mi výborně osvědčila připravená cedule "CZ" a jeden Němec, co uměl česky jako já německy ("mam v Plana manželka"), mě hodil až na nádraží v Plané. Vyzkoušel jsem také ceduli "PHA" na silnici do Stříbra, ale pak dal za vděk rychlíku přímo do Prahy s plechovkáčem v ruce na oslavu povedeného dne. Tentokrát to dalo 106 km, z čehož 8 km bylo v Německu.