Dne 26. dubna, kdy jsem odletěl z Lopeníku a při vyloženě stovkovém počasí jsem to utavil na třiatřicátém kilometru, jsem si slíbil, že už nebudu spěchat a musím se sebou něco udělat, abych takhle nekazil i další lety. Tomáš s pozdním startem před třetí hodinou (já už jsem byl na zemi!!!) to dotáhl až na kilometr osmasedmdesátý. Ten den to tam bylo a já od chvíle, co jsem vyhnil v Provodově, až do doby, co pro mě přijel Toník, nadával, jak jsem to celé pohnojil. Skvělé na celém dnu bylo to, že se Tonda ujal řízení Tomova auta a svozy fungovaly opravdu fantasticky. Vyzvedli jsme ve Zlíně ještě Pepého a cestou domů jsme soutěžili, kdo bude mít na Tomášově telefonu více nepřijatých hovorů.

    Další den byl sraz v půl dvanácté v Míkovicích a Tomáš už mrčel, že se mu ani nechce. Nakonec jsme nasedli já, Marek, Tomáš a Tonda a vyjeli na Lopeník. Po příchodu na startovačku právě odlétal Charlie a bylo jasné, že zase budeme muset do vzduchu. Oproti předešlému dni už tolik nefoukalo a postupně se na startu scházelo čím dál víc pilotů.

    Nebylo na co čekat a tak jsem se nachystal jako první. Hned po startu jsem ulovil solidní stoupák a až na jedno asymetrické přetažení šlo všechno perfektně. Kus pod základnou jsem "to" ztratil a Tonda už se vysílačkou ptal, jaký je dostup. Nahlásil jsem svých 1900m n.m. a vydal se na přeskok. Chvíli jsem se snažil natlačit směrem k Mikulčáku, ale vítr přece jen ještě foukal mírně od východu a tak jsem musel nakonec nad Komňu. Přilétal jsem nad údolí Komni cca 250 metrů nad zemí a už pomalu vytahoval podvozek. Nakonec nad polem mezi lomem a vsí se začalo něco vařit, a tak po pečlivém točení půlek jsem byl za chvilku zase v poctivém čtyřkovém stoupáku. Tentokrát jsem vystoupal až do základny a Toníkovi s chutí nahlásil 2500m n.m.. Po dalším přeskoku jsem se po ztrátě cca 1000m dostal nad Luhačovice. Klasicky byl nad Luhačovicemi jako vždy stoupák (jako by to tam ani nevypínali) a při točení jsem se nechal zafouknout až nad Provodov. Bylo krásné pozorovat, jak pode mnou ubíhá pole, na kterém jsem předchozí den vyhnil. To už se ten den naposled ozval Tonda, který už v tu dobu byl na zemi v Komni a ptal se, kde jsem. Potom už vyplivly dlouho nenabíjené baterky a už jsem byl po zbytek letu sám.

    Od Provodova jsem se pustil z výšky 2600m n.m. k mraku nad Vizovicemi, po přeskoku dlouhém 9 kilometrů a vytracení 1050m výšky jsem byl opět pod kumulem, který sál spolehlivě trojkovým stoupákem až do základny ve 2700m n.m. Když jsem zahlédl Vsetín, tak jsem si vzpomněl na svůj dávný cíl: Lopeník - Vsetín a zpět a už v hlavě šrotovalo, jestli to půjde. Přes další dva mraky jsem se dostal až ke Vsetínu s maximálním dostupem dne 2800m n.m.. Nad Vsetínem se už utvořila docela velká oblast oblačnosti, a tak jsem nedotáčel až k základně, protože jsem měl v úmyslu podletět velkou část mraků a následně se otočit a letět zpět. Jenže jak to tak bývá, při cestě pod mraky jsem nenašel nic, a tak jsem se vracel pod původní kumul najít předchozí stoupák. Při letu proti větru jsem se pohyboval rychlostí max. 30km/hod, na cestě zpět mraky pozoruhodně řídly, a tak jsem myšlenku letět zpátky k Lopeníku zavrhl. Nakonec jsem se u Vsetína na hodinu zabrzdil a po vyklesání do 1600m n.m. jsem se konečně chytil a mohl pokračovat dál.

    Zbývalo jen vymyslet, kudy dál. Vsetínské vrchy byly hodně zastíněné, mraky se rozpadaly pomalu a nasvícených míst pomálu. Rozhodl jsem se letět dál podél údolí mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím, kde rostl nádherný kumul. Po cestě k Valmezu jsem si třikrát přitočil asi po sto metrech výšky a kousek od mraku jsem si všiml, že mám pořád výšku 2400m n.m. a tak jsem se vykašlal na cílový mrak a vyrazil směrem na Rožnov pod Radhoštěm, kde po cestě rostl další kumul. Ono to vlastně rostlo úplně všude. K mraku jsem letěl cca 6,5km a při tom vyklesal jen 350m. Dotočil jsem 2600m n.m. a už to vypadalo, že nad Radhošť se dostanu s rezervou. Mohl jsem letět i přes Javorník, ale pak bych stejně musel přeskočit nad Radhošť, a tak jsem to vzal napříč údolím. V sedle mezi Radhoštěm a Javorníkem jsem potkal snad nejsilnější stoupák dne, kde jsem měl co dělat, abych si nečichl ke Skytexu, ale aspoň to k základně netrvalo dlouho. Kluci už začali se soutěží o nejvíc zmeškaných hovorů, a tak mně ke zvuku vária začaly vyhrávat oba telefony. Od Radhoště jsem se vydal ke Stolovce a pomalu vyklesal až do 1450m n.m.. Konečně trochu tepla! Nebyl jsem moc rád, že se budu muset hodně zvedat, ale od Vsetína jsem nevyklesal pod 2000m n.m. a aspoň jsem se ohřál. Let už trval přes tři hodiny a zima začínala být hodně nepříjemná.

    Nakonec jsem se přes Stolovku svezl až nad Kněhyni a po chvilce hledání jsem zase vytáčel poctivý stoupák. Jen mě překvapovalo, že v tak krásný letový den jsem v Beskydech nepotkal žádný padák. Nakonec se mně podařilo dostat do výšky něco přes 2400m n.m. a stoupák byl pryč. Pustil jsem to k Lysé hoře a doufal, že než tam přiletím, nevyklesám moc. Nakonec jsem se po 9,2km přeskoku dostal nad jihozápadní svah Lysé hory kousek nad vrcholem a mraky, které se tam tvořily, opět nezklamaly. Byl to nádherný pocit být nad Lysou horou po čtyřech hodinách letu, vidět vycházející měsíc a vodní nádrž Morávku při pomalu zapadajícím slunci. Pod základnou jsem musel dát dvakrát uši, abych nebyl v mraku a pomalu se svezl až nad poslední kopce oddělující mě od Třince. Mraky se už začaly rozpadat a bylo jasné, že termika už pro tento den pomalu a jistě končí. Dotočil jsem 400m výšky a vydal se k Javorovému vrchu. Po cestě jsem si párkrát přitočil v posledních jedničkových bublinách a vydal se přes Javorový vrch ke Třinci.

    Byl jsem už smířený, že do Třince ani nedoletím a na nádraží budu muset pěšky. Jenže z 1500m n.m. nad Javorovým jsem přilétal nad Třinecké železárny v 850m n.m.. Byl jsem v eufórii a už jenom hledal, kam to posadit, abych byl na vlakovém nádraží co nejdřív a užíval si poslední okamžiky letu. Bylo už čtvrt na sedm a já se divil, že po hodinovém vyzvánění telefony ještě fungují. Vtom přišel od rozehřátých železáren na tak pozdní hodinu výživný a hodně silný stoupák. Vytočil jsem 2500m n.m. a už bylo vidět, jak se jindy ostrá linie inverze rozplývá směrem k zemskému povrchu. Dál od nádraží se mně už letět nechtělo a navíc bych musel podél hranic proti větru. Vracet se nemělo smysl, protože za Javorovým jsou jen lesy a přes zastíněné strany beskydských kopců se zpět nedostanu.

    Tak jsem letěl vytratit výšku nad Polsko a po vyklesání cca poloviny převýšení jsem to otočil a letěl zpět. Nasbíral jsem ještě pár bodů do poháru a už se chystal na přistání.

    Telefony už mě delší dobu štvaly, a tak jsem chtěl rychle přistát. Ještě cestou k přistávačce jsem nad železárnami na uších chvílemi stoupal čtyřkolým stoupákem a nakonec se konečně dostal k matičce zemi v 18hodin a 59minut po šesti hodinách a 132km letu. Konečně jsem si mohl užít hromadnou SMS ve tvaru: "Tak už jsem konečně přistál. Jste rádi?" a postupně vyřizoval příchozí hovory.

    Na nádraží jsem přišel v půl osmé a zjistil, že domů se dostanu až v šest ráno. Hanka byla zpočátku naštvaná, že o mně do sedmi nic nevěděla a postupně se z naštvání stávala starost, jak chci na nádraží přečkat pět hodin, než mně přijede vlak. Nějak to dopadlo a s krásným pocitem jsem šel spát v šest ráno a druhý den jsem na létání raději ani nepomyslel.

    Jen mě trošičku zamrzelo, že jsem v Třinci nemohl zůstat do dalšího dne a při severním proudění letět z Javorového zase zpátky domů. To by bylo něco! Ale to zase někdy jindy.