Sobota 10.5.2008
Na vlekací cestu u Malého Pěčína jsem přijel v 11 hodin. Přestože dačická parta obvykle vytahuje padáky až po obědě, bylo tam už dvacet lidí a nad nimi luxusní řady kumulů. Nečekám na nic a spěchám do vzduchu.
Krásný vlek do 600 m, do minuty dvojkový stoupák, za chvíli základna a už šlapu do speedu dohnat Charlieho, který startoval přede mnou. GPS ukazuje rychlost 60-70 km/h, tak to mám rád, když pode mnou krajina pěkně ubíhá. Luxusní kumulostráda vydržela 50 km. Nahradila ji řidší oblačnost s delšími přeskoky a nejistým zvedáním. Na 70. km u Hluboké nad Vltavou jsem se už viděl na zemi - malá výška, brutální turbulence, neustředitelné "stoupáky". Padák skáče ze strany na stranu a já se tvrdohlavě vracím do toho největšího bigbítu, kde mě to aspoň občas trochu nakopává a o pár metrů zvedá. Močový měchýř už se začínal hlásit, ale já si ještě dalších 100 km nedovolil na 5 minut cvaknout řidičky na magnetky a věnovat se sekvenci "rukavice dolů, pultík bokem, zipy rozepnout, připravit igeliťák, ...". Nad Šumavou jsem opravdu docenil zkušenosti z krizovek. Kus za čárou jsem začal stáčet let severněji, bokem na vítr, abych se vyhnul Mnichovskému letišti (jehož prostory jsem ale neměl v GPS) a vychutnával si zcela jinou, klidnou, odpolední termiku nad dunajskou rovinou.
Na tachometru konečně 200 km a já už letím spíš podle toho, kde by bylo vhodné přistát, aby se mi dobře stopovalo domů. Do cesty se mi připletlo ještě pár stoupáků, tak je vytočím a mířím k dalšímu "přistání vhodnému" místu. Krásný půlhodinový dokluz z posledního stoupáku přidal 30 km a já po 7 hodinách letu dosedl 270 km vzdušnou čarou od startu.
|
Chytit prvního stopa trvá přes hodinu, druhého půl hodiny, takže když po 50 km vysedám, je už tma a stopování na dálnici nemožné. Kousek od nájezdu svítí McDonald, tak se aspoň jdu zeptat na nabíječku na mého vybitého mobila. Ta se nenašla, tak děvčatům mizernou angličtinou popisuji svoji situaci (peněženku s doklady, kreditkami a penězi jsem si pro jistotu zapomněl u Honzy v autě už v pátek a mobil byl vybitý) a domlouvám se, že můžu do rána přečkat v teple a za svítání budu pokračovat ve stopování. Po chvíli se na stole objeví Cola a BigMac na účet podniku (asi na mě byl žalostný pohled) a o chvíli později zjišťuji, že šéfka je velmi sympatická Češka, ráno se vrací do Plzně a dokonce má i nabíječku, co jsem potřeboval!
Tak sedím u stolu v McDonaldu, srkám limonádu, vyměňuji si úsměvy s děvčaty, občas se některá přijde zeptat, co bych si ještě dal a píšu článek (na papír).
Dodatek: cesta stopem byla otřesná - nedělňáci, auta plná kočárků, potomků, prarodičů, kol a dalších výletních zbytečností. Na cestě Plzeň - Praha - Brno jsem s nataženou rukou odstál celkem 6 hodin. Domů jsem se dostal kolem šesté a v průběhu přihlašování letu usnul nad počítačem (po 36 hodinách bez spánku).
V pondělí si hned ráno beru na tři dny dovolenou, abych nepromarnil ani jediný den z týdne "počasí roku", do letového deníčku připisuji další 4 hodiny, v úterý po 3 hodinách z Pěčína přistávám u partičky na Všechově, ve středu 3 hodiny "testuju sedačku s fusakem" a už se začínám těšit, až se zkazí počasí a já si v práci trochu odpočinu.
|
