V sobotu ráno 22.dubna 2000 vyrážím s naloženým rogalem do Horních Orešan. Štefan Sadloň už čeká v Jablonici. Překládáme jeho křídlo a moje auto si bude muset vytrpět pětikilometrovou "cestu" z Horních Orešan na startovačku.

    Na místě jsme v půl jedenácté. V klidu připravujeme křídla, sledujeme startující padáčkáře a vidíme, že nemusíme spěchat. V noci z místní bouřky popršelo a svah s předpolím jsou vlhké. Asi ve 12 hodin startuje poslední padáčkář a když ho ani svah neudrží, ostatní to vzdávají. V jednu hodinu už začínám být nervózní, vítr začíná pulzovat a rozhoduji se startovat.

    Ve čtvrt na dvě jsem ve vzduchu. Chvíli se zkouším držet svahu, ale pomalu vyklesávám. Rozhoduji se popoletět kousek do prostoru nad vinohrady. Konečně zachycuji slabé stoupání, které mě unáší ke svahu a tam začíná zesilovat. Pozoruji, že na startovišti vypuká panika.



    Startuje Sadloň a za ním padáčkáři. Se Sadloňem a ještě jedním padákem vytáčíme 2200m n.m. a letíme směr Myjava, kam jsme se rozhodli pro případný přelet.

    Nad Bukovou nalétávám stoupák, který mě a Štefana vynáší pod velký mrak. Ve výšce 2400m n.m. se rozhoduji podletět mrak směr Jablonica. Po několika vteřinách s hrazdou u kolen a na variu +2 až 3m/s zjišťuji, že jsem to neodhadl. Rychle zatáčím k nebližšímu okraji mraku a už jsem v něm. Snažím se držet směr, ale oddechnu si, až když mrak opouštím. Kompas jsem samozřejmě nechal v buleťáku. Z výšky 2600m n.m. stáčím 400m a na podruhé podlétám rozlehlý mrak. Před Jablonicí se rozdělujeme. Štefan se tlačí doleva na Senicu a já se držím svahu Malých Karpat.



    U Jablonice nalézám stoupák a volám Štefana k sobě. Když ke mně přilétá, je už hluboko a nezachytí se.

    Chvíli sleduji jeho snažení, ale nakonec sedá u Osucké. Pokračuji dál směrem na Brezovou pod Bradlem a využívám každé stoupání, protože přede mnou je modrá obloha.



    Pomalu přilétám ve výšce asi 400 metrů nad Štefánikův památník a přímo nad ním vytáčím ucelený stoupák do výšky 2200m n.m.



    Vím že do Myjavy je to jisté a tak si let vychutnávám. Navíc mne dohonil svoz a v Myjavě jsem na vysílačce s padáčkářem Janom Klčom, který mě láká na přistávačku přímo u jeho domku. Když se mě ptá, jestli má vychladit bílé anebo budeme pít červené, neodolám a definitivně se rozhoduji pro přistání v Myjavě.

    Nad Myjavou si ještě pohrávám s termikou, zkouším si točit levé zatáčky, které mi jdou hůře, zjišťuji, že Štefan má na střeše svého činžáku nehorázný bordel a čekám, až uplynou 3 hodiny mého pobytu ve vzduchu. Pak přesně podle navigace mého svozaře Ládi Tuše sedám na přistávačce a čeká nás už jen příjemné posezení u Janka Klče.