Letošní začátek sezóny byl obzvlášť vydařený a půlroční zimní pauza, kdy můj padák odpočíval ve skříni, nebyla překážkou, aby se mi podařilo mnoho pěkných jarních dní využít k nějakému přeletu. Pětkrát v řadě se mi dokonce splnil sen o správném letu, kdy člověk přistane tak daleko od startu, že se vrací domů sám po zcela jiné trase, než po které jel s kamarády na kopec. Takové večerní návraty krásnou českou krajinou, kdy můžu nerušen snít o létání, mám opravdu rád.

    Jedním z povedených dní byla sobota 23. dubna 2005, kdy se už před polednem sešla na Kozákově taková horda padáčkářů, že to tu vypadalo jako na regulérních závodech. Přestože předchozí den jsem měl na Zlatníku u Mostu ve výšce 2650m základnu mraku ještě o dobrý kus nad sebou, dnes se při slabém větru kumuly tvořily už ve 2000m, rozlévaly se do stran a často zastiňovaly celý Kozákov.

    Ve čtvrt na jednu nebylo nač čekat. První krátký stoupák z ostrohu vlevo od lomu se mnou točil Tonda Pallas, který vzápětí přistál na startu. Musel jsem se vrátit před kopec pro něco lepšího. Kozákov za těchto bezvětrných situací funguje celkem spolehlivě, a tak jsem se zvednul do 1600m bez dosažení základny a vyrazil směrem na Tábor. Bral jsem i slabší stoupání a sledoval několik pilotů pod sebou, kteří to utavili po pár kilometrech. Mezi nimi byl bohužel i Mirek Spousta, se kterým jsem 31. března letěl 85km z Dlouhého vrchu na jih Doupovských hor. Protože to byl jeho první velký přelet v životě, nadšení rozhodně neskrýval. Sice se tehdy dopustil školácké chyby, že vyrazil na přelet bez pořádné svačiny, ale na čerpací stanici u karlovarské silnice jsme první jarní přelet řádně oslavili.

    Ale zpět na Kozákov. Pokračoval jsem dál jediným nasvíceným údolím mezi Turnovem a Jičínem a při každém stoupáku se snažil zjistit, odkud vlastně vane vítr. Proklatě nefoukalo vůbec nic a uzavřené tratě mě lítat nebaví.

    Pomalu jsem se přesunoval přes Jičín, Hořice a Jaroměř, kde jsem naposledy dotočil základnu kumulů tento den. Odtud dále na východ už byla krajina pro mě neznámá a o to více mě motivovala k dalšímu letu.

    Prvním lákadlem byla vojenská pevnost Josefov z 18. století se zajímavým systémem hradeb a podzemních chodeb. Přímo z městečka schovaného uvnitř hradeb se utrhnul pěkný čtyřmetrový stoupák, který mi následně umožnil přeletět v dostatečné výšce letiště AK Jaroměř s čilým větroňářským provozem. Hlavní je se neplést letadlům v ose dráhy či na letištním okruhu.



    Na severu se do šířky rozlévala vodní nádrž Rozkoš s dlouhou pláží, kde jsem byl vloni v létě surfovat. Dal jsem si další postupový cíl město Dobrušku a za ním Orlické hory. Ještě před Dobruškou u vesnice Bohuslavice jsem chytil silnější klesák a zvednul se na okraji malého rybníka. Na tom by nebylo zas tak nic zvláštního, ale stoupavý proud měl najednou slušný snos od severozápadu. Tak změna plánů, poletím na JV. Dobrušku jsem nechal po levé straně a radši si důkladně prohlédnul zámek v Opočně. Letěl jsem už relativně nízko, ale v teple na slunci, které se více objevilo za rozpadajícími se mraky. Byl jsem už více než čtyři hodiny ve vzduchu, což byl můj dosavadní rekord a jediným problémem byl zesilující pocit hladu, protože tyčinky "TWIX king size" jsem snědl už před Jaroměří a další zásoby byly vzadu v sedačce. Kupodivu mě nebolela žádná část těla jako při přeletech na konci loňské sezóny (hlavně otlačená záda a zadek ze sedačky), což si vysvětluji aktivním sportováním přes zimu.



    V SZ větru cesta rychle ubíhala. Pokračoval jsem za pomoci krátkých stoupáků přes vesničky a údolí v předhůří Orlických hor a kochal se dalekým výhledem na hrad Potštejn či na Jeseníky se zasněženým vrcholem Pradědu.

    Po více než šesti hodinách jsem let zakončil v 18:40 zakroužením nad historickým centrem Žamberka a přistál na louku uprostřed města.








    Za chvíli přiběhly místní děti, což je normální, ale zdejší mládež chtěla autogramy a to hned pětkrát.

    Návrat z přeletu byl dobrodružný možná ještě více než vlastní let. Kamarádi se už chystali hodovat ve 150km vzdálených Kaškovicích na chalupě u Petra Venclíka, a tak jsem zvolil vlastní variantu jet stopem. Dostal jsem se ale jen do 30km vzdáleného Týniště nad Orlicí, kde už padla úplná tma a jediný rychlík do Prahy jel až ve 1:30 v noci.

    Poprvé v životě jsem se tak nestačil vrátit z přeletu domů a využil jediné možnosti ubytování ve městě - hotel Orlice přímo na náměstí za pouhých 210 Kč/noc.

    Druhý den ráno jsem řádně odpočatý dojel stopem a autobusem č. 17 na nádraží v Hradci Králové a asi půl hodiny spekuloval, zda nejet do Dvora Králové na Zvičinu a nevyužít zde očekávaný východní vítr pro cestu zpět na Prahu. Blížící se okraj teplé fronty mě nakonec posadil do poloprázdného dálkového autobusu, který mě dovezl až do Prahy, za obrazu a zvuku americké situační komedie s ruským dabingem.