Jednoho dne zatoužil jsem po víně. Zkrátka sotva pod kopcem slezl sníh, už se škrábu na Skalku a posilněn závistí těm, co mohli ve vynikajících podmínkách poletovat už den před tím, zatímco já seděl v práci, to jde docela dobře.

    Na startu pochopitelně plno, uvažuji kam vlastně poletím. Svého času jedna firma vyhlásila celkem prestižní trojúhelník. V duchu si říkám, že to stejně zase nevyjde, navíc zjišťuji, že v GPS nemám body. No co, poletím jen tak naslepo, aspoň si pěkně zalítám.

    Hned po startu se chytám ve stoupáku, který mi vydrží až pod základnu do výšky 2400m n.m. V tu chvíli se začínají probouzet moje přeletové ambice, šlapu do speedu a letím přímým letem na Stolovku jako první otočný bod. V kotli Kněhyně nacházím další luxusní stoupák až pod základnu. Vydávám se na Smrk s překvapivě minimálním opadáním, už si libuju, jak krásně vysoko přiletím na Lysou horu. To však ještě netuším, že mě těsně před ní srazí šestkový klesák skoro až na zem. Chvíli se tady vozím v různých rozbitých nuličkách a jen ztěžka se zvedám. Na poměry Lysé hory tady točím jenom nějaký ušmudlaný dvoumetr maximálně. Zato však až do výšky 2700 a před sebou vidím krásně narovnané mráčky směrem k Bílému kříži, kam se dostávám pod základnama celkem pohodlně. Vychutnávám si pohled z výšky a postupně se posouvám až na Horní Lomnou.

    Dalším otočným bodem je rozcestí na Kamenitý, které je již nedaleko. Dotáčím opět pod základnu a uvažuji kam dál. Další mráček daleko a pode mnou údolí. Vidím v dálce jen mírný opar a vyrážím z pod mráčku vstříc údolí. Na jeho druhé straně přilétám kousek nad hřebenem, po chvilce trpělivosti a doufání nacházím pár rozbitých bublinek, ale stoupají. Po chvíli bublinek přibývá, až v nich postupně přeskáču kolem Javorového až na Morávku. Tady konečně nacházím zase krásný a pohodový stoupák.

    Jenže další otočný bod je nádraží v Dobraticích a to je daleko v rovině. Nějakou dobu už letím a základny už nejsou zas tak vysoko, dlouho pozoruji okolí, ale všude je modro a čisté nebe. Dotáčím výšku 2100 někde nad Raškovicema a při pohledu na hodinky si říkám, že si tedy aspoň doletím na vlak, a tak se vydávám přímým letem k onomu nádraží v Dobraticích.

    Opět kupodivu moc nehniju, když v dálce vidím, jak se začíná tvořit chmurka. Že by přece jen v rovinách nebylo úplně mrtvo? No, zatím tady šest kilometrů rovného letu jenom hniju, sice pomalu, ale hniju. A když tedy dolétám k onomu nádraží, mám ještě stále 1600 nadmořských a mé rozhodnutí letu na vlak se mění na to, že nádraží si můžu vybrat více, a tak se tedy otáčím a vydávám směrem na Frýdlant. Ke kopci se vrátit už moc smyslu nemá, a tak se rozhlížím v rovinách.




    Přilétám do Skalice, sleduji jednotlivé ohně a dýmy, co se děje při zemi, když v tom náhle vário přestane protivně bučet a sem tam optimisticky pípne. Zkusím se v tom otočit a ono to kupodivu chce stoupat. Sice jen 0,2 až 0,7 metru maximálně, ale probouzí to ve mně naděje, že přece jen na to nádraží doletím a bude to aspoň to Frýdlantské. Trpělivě a dlouho se točím a točím v tomhle pseudostoupáku a nostalgicky vzpomínám na onen ušmudlaný dvoumetr na Lysé. Vário mi říká, že trpělivost i výšku přináší, a tak ony nuličky dotáčím až do Frýdlantu.

    Jenže přede mnou stín a stoupání dochází. S výškou 1600m n.m. se vydávám na závěrečný dokluz a už jen napjatě doufám. Stromy se blíží, tracklog na GPS uzavírá, ještě mírně pokrčím nohy nad poslední řadou stromů a po jedné zatáčce sedím na přistávačce pod Skalkou. Unavený, ale šťastný po 3,5 hodinách se pouštím do přeletového piva a těším na oslavu otvíráni nebe, kde jich bude ještě mnoho. Však takové zahájení sezóny si přece zaslouží oslavit!