Objektiv zobrazuje ostře pouze ty předměty, které leží právě v jeho rovině ostrosti, tedy ve vzdálenosti, na kterou je objektiv právě zaostřen. Podle ohniskové vzdálenosti objektivu a nastaveného clonového čísla pak mohou být ostře zobrazeny i předměty v určitém rozsahu vzdáleností před i za rovinou ostrosti objektivu. Tento rozsah se nazývá hloubka ostrosti. Čím větší clonové číslo je na objektivu nastaveno, tedy čím je clona více přivřená, tím větší je hlouka ostrosti. Naopak se hloubka ostrosti snižuje s prodloužením ohniskové vzdálenosti objektivu a u dlouhých teleobjektivů je dokonce extrémně malá.

    Hloubka ostrosti se rovněž rychle snižuje současně s přeostřením objektivu na kratší vzdálenost. Při fotografování detailů zblízka je třeba s tímto faktem počítat a případným přivřením clony objektivu na vyšší clonové číslo hloubku ostrosti zvětšit. Naopak při fotografování vzdálených motivů (hory, otevřená krajina) se přeostřením objektivu na nekonečno hloubka ostrosti podstatně zvýší a může být např. od nekonečna až po vzdálenost 2 metry od objektivu. Navíc se obvykle takovéto záběry fotografují s nastavenou krátkou ohniskovou vzdáleností objektivu (široký úhel záběru), čímž dochází k dalšímu zvětšení hloubky ostrosti.

    Jednoduché a laciné fotoaparáty s objektivy bez možnosti zaostřování (fix focus) mají rovinu ostrosti "natvrdo" nastavenou výrobcem na konstantní vzdálenost, zpravidla někde kolem 3 metrů. Protože takové laciné objektivy nemají možnost měnit ani ohniskovou vzdálenost, lze dosáhnout správného zaostření bližších a vzdálenějších předmětů pouze díky zvýšení hloubky ostrosti přivřením clony objektivu. Není-li možné ani toto nastavení ovlivnit, nezbývá než fotografovat pouze za dobrých světelných podmínek a používat raději vyšší citlivost (např. ISO 200). Tím je expoziční automatika fotoaparátu přinucena používat vyšší clonové číslo v kombinaci s kratší expoziční dobou a dochází tak i ke zvýšení hloubky ostrosti.

    Objektivy všech digitálních fotoaparátů mají už z principu zcela logicky větší hloubku ostrosti, než objektivy fotoaparátů klasických.

    Mají totiž mnohem kratší ohniskové vzdálenosti, protože rozměry digitálních snímačů jsou menší než rozměry políčka kinofilmu.

    Zvýšená hloubka ostrosti se hodí zejména u snímků s hlubokým prostorem, jako jsou např. záběry vzdálené krajiny s blízkým popředím. Naopak snížení hloubky ostrosti je vhodné pro zvýraznění dominantního objektu na fotografii a rozostření rušivého pozadí.



    Zrcadlovky, u kterých se zaostřuje při pohledu do hledáčku přímo přes objektiv při maximálně otevřené cloně, mají obvykle přímo na těle objektivu tlačítko, kterým je možno kdykoliv přivřít clonu na hodnotu, která bude použita pro expozici a posoudit tak odpovídající hloubku ostrosti.