Doufám, že trocha faktů úvodem nikoho nepoškodí a ani neodradí od dalšího čtení. Aljaška je zemí patřící k USA od roku 1867, kdy byla prodána ruským carem za 7,2 milionů dolarů. Je velice často označována jako "mrazicí box Ameriky". Pokrývá jednu pětinu celkové plochy USA, to je území o rozloze 1 522 595 čtverečních kilometrů. Hlavním, avšak nikoliv největším městem je Juneau. Na Aljašce žije více než půl milionu lidí. Kromě obchodu získává nemalé příjmy ze stále se rozvíjejícího turistického ruchu. Tento stát má v současnosti téměř vše, co se dnes ve světě nejvíce cení: ropu, dřevo, zlato i lososy. A kolem nich se bude odehrávat i následující příběh.

    Když se řekne "Aljaška", určitě nás napadne krásná panenská příroda, zasněžené hory, hluboké lesy, jezera a řeky plné zlatých nugetů. Když se řekne "Aljaška", téměř každý si představí medvědy, orly, losy, karibu, lososy a polární záři.



    Když se řekne "Aljaška", vzpomenu si na rok 2003, když jsem tam v červnu odletěl, abych o této zemi získal konkrétnější představu a okusil tvrdou realitu rybářského průmyslu.



Krok I. Vše se seběhlo velice rychle
    Jednoho dne za mnou přišla má přítelkyně a oznámila: "V létě odjíždím na Aljašku." Chvíli jsem zůstal nevěřícně stát, pln pochyb o jejím zdraví. Odpověď vyskočila z mého hrdla zcela spontánně: "O.K. jedu s tebou." Hlavním hnacím motorem bylo v první řadě zlepšení finanční situace, ale cesta k "zeleným papírkům" nebyla snadná. Rozhodl jsem se do toho jít. Přátelé mi poskytli kontakt na zaměstnavatele, ten obratem nafaxoval pracovní smlouvu. Letní dobrodružství pomalu začínalo. Kola osudu se začala roztáčet.

Krok II. Získání pracovního povolení
    Možná by se zdálo osobě, v této problematice nezkušené, že nemůže jít o nic složitého, ale kdo to zkusil na vlastní kůži, ví, o čem bude řeč. Musel jsem se zaregistrovat v agentuře. Nejdříve prokážete svůj studentský statut, potom vám pracovníci agentury pomohou s vyplněním potřebných dokumentů. Podmínkou je alespoň základní znalost anglického jazyka. Tajný tip: test zvládne každý, kdo si nastuduje 1. lekci angličtiny pro samouky. Následující kroky jsou obzvláště bolestivé - placení poplatků. Náklady agentuře se pohybují kolem 15 tisíc korun, k tomu poplatek za vízum (2500,-) a letenku. Po šesti týdnech jsem obdržel očekávaný formulář DS 2019, který je podmínkou pro získání pracovního víza. S tímto formulářem, potvrzením o studiu a indexem odcházím pln nadšení na ambasádu USA. Vše probíhá bez problémů, do pasu dostávám svou propustku na "pohodovou" letní brigádku.

Krok III. Cesta do země snů
    Letadlo se odlepilo od země a již nebylo cesty zpět. Otevírám průvodce, ty úžasné fotografie mi berou dech, představuji si, co mě asi čeká. Po vyslechnutí desítek vyprávění jsem stejně netušil, co bude následovat. Po dvou hodinách přestup v Kodani, po dalších deseti hodinách přílet do Seattlu na letiště v Tacomě. Měla tam čekat zaměstnavatelem pověřená osoba s letenkou do země medvědů. Letenku hradil zaměstnavatel a později mi byla odečtena z platu. S několika hodinovým zpožděním ji opravdu držím v ruce, má úleva je nepopsatelná. Ještě musím zařídit Social Security Card. Jedná se o zařazení do daňového systému USA. Při zpáteční cestě navštěvuji věž Spice Needle - modernistický symbol vesmírného věku. Výhled je poněkud děsivý, všude kolem domy, mrakodrapy, auta a lidé - stručně řečeno chaos. V autobusu, cestou zpět na letiště, přemýšlím o Aljašce, nemůžu se dočkat, až na vlastní oči spatřím tu divokou a člověkem nespoutanou zemi. Let trvá přibližně dvě hodiny a já uprostřed noci vystupuji na letišti v Juneau. Zcela vysílen hledám klidný koutek, rozbaluji spacák a s nataženýma nohama upadám do spánku umrlců. Jak málo stačí člověku ke spokojenosti.

    Ranní probuzení je úžasné. Jsem opravdu na Aljašce? Vycházející slunce vyzařuje krásné teplo. Kde je to drsné a chladné podnebí s častým deštěm? Medvěd grizzly, cenící na mě své ostré zuby (naštěstí pouze přes sklo), mi jasně dává najevo, kde se asi tak nacházím. A ty krásné hory kolem města, zasněžené vrcholky a vlhký vzduch.

    Ale to není konec mého putování, musím vyhledat malé soukromé letiště, odkud budu konečně dopraven do cíle. Let byl kvůli nepříznivému počasí o šest hodin odložen. Nevím proč, venku svítilo slunce, na obloze se pohupovalo jen pár mráčků. Má nelehká zavazadla mohla naštěstí zůstat v letecké kanceláři. Já absolvuji první aljašský výlet, bohužel pouze do městské divočiny. Nakonec mi to zpoždění přišlo docela vhod, měl jsem našetřených pár set dolarů, které jsem hodlal před odletem na ostrov utratit. Bylo mi jasné, že na ostrově s několika sty obyvateli toho moc nepořídím.

    Autobus mě z letiště odvezl do nákupního centra. V bance Vells Fargo si zakládám účet, založení je zdarma. Tuto banku všem doporučuji, obzvláště těm, kteří chtějí po sezóně cestovat. Má pobočky i dole ve státech. Nyní nastává čas pro splnění klukovského snu. Jsem jako u vytržení. Musím najít obchod se sportovním vybavením, můj záměr je jasný. Chci si koupit navigační přístroj GPS. Konečně držím v ruce nového Legenda, který bude nezbytnou pomůckou při toulkách pustým ostrovem. Aby byla má výbava do divočiny kompletní, musím koupit ještě nůž. Prodavač mi vnucuje "bear spray" (je to ochranný sprej proti medvědům), sice nemám v úmyslu nějaké medvědy škádlit, ale nakonec výřečnému prodavači podléhám. Ač chudý, ale pln spokojenosti mířím k autobusové zastávce a na poslední chvíli dobíhám autobus. Zbývá trocha času na návštěvu čínského bufetu. Jedná se o vyhlášenou americkou specialitu. Platím 8 dolarů a mohu se nacpat, co se do mě vejde. Polívčička, kuřecí masíčko, k tomu přílohy, dortíčky, ovoce i zelenina. Poprvé jsem se tam přejel tak, že mě dva dny bolel žaludek. Dnes si však dám pozor, nebudu končit zmrzlinou.

    S malou časovou rezervou vbíhám na letiště, můj pilot už čeká. Malý drobný chlapík se představí jako Charles, společně odcházíme k letadlu. Věděl jsem, že nepoletím Boeingem, ale tohle? To snad nemyslí vážně. Letadlo pro čtyři lidi a dvě tašky, něco jako Trabant (naštěstí combi), který dostal křídla. Usedám a rychle zapínám bezpečnostní pás. Vzlétáme, s ulehčením oddychuji, opravdu to letí. Let má trvat dvě hodiny. Letíme nad překrásnými tyrkysově modrými fjordy, pod námi hluboké lesy, jezera, oceán - úžasná podívaná. Únava je rychle vystřídána nadšením z nového zážitku. Není snadné vstřebávat tu nádheru, která mě obklopuje. Všechny smysly mám zapnuté. Pod námi plují malinké rybářské lodě, Charley natáčí letadlo a letí o trochu níž. Najednou zařve: "Velryby!" Opravdu to nejsou lodě. Ocasy obrovských ryb plácají do hladiny, jako by ji chtěly rozbít. Pár hodin na Aljašce a hned takový zážitek. Ale co se děje, něco není v pořádku. Začíná pršet a fouká silný vítr. Letadlo se prudce otřásá, nečekaně se o několik metrů propadá a zase stoupá. Mám žaludek v krku. Dívám se na pilota, ten však přehlíží mou ustrašenou tvář. Trochu mě to uklidní. Hustě prší, Charley natáčí letadlo do stran, začíná různě manévrovat. Letadlo nemá stěrače, takže v předním okně není vůbec nic vidět. Připadá mi, že se snaží zabránit střetu s okolními vrcholky. To nám ještě scházelo. Lomcuje s nějakou pákou, raději zavírám oči, přidávám modlitbu (k aljašským božstvům) a doufám v brzký konec dobrodružství. Najednou zazní rána, otvírám oči a zhluboka oddychuji. Je to jen přistání. Charley hbitě odklápí kabinu a já stojím konečně na pevné zemi. Bylo to fajn, pěkná panoramata i velryby, ale nerad bych to zažil znovu. Raději absolvuji zpáteční cestu trajektem. Tuším, že budoucnost nebude nijak optimistická, avšak přežil jsem a budu bojovat dál.

Krok IV. Můj tříměsíční domov
    Na letišti čeká zástupkyně letecké společnosti a odváží mou zdrcenou lidskou schránku do továrny. Auto zastavuje u plechové boudy - jídelny. Tělo mé je unavené, duše téměř zničena, chce se mi neskutečně spát (to ještě netuším co to znamená být "opravdu" unaven). Přichází Aljašan menšího vzrůstu, představuje jako Ray, jeho široká ramena budí respekt. Má na sobě pracovní oblečení značky "Carhartt", neoprenové holínky, u pasu nůž a vysílačku. Vidí můj zbědovaný stav, ptá se na cestu, s velkou nadsázkou odpovídám "fine". Z posledních sil jej požádám, ať mi ukáže ubytovnu (bunghouse).



    Odvádí mne k polorozpadlému domu, který bude mým domovem pro následující tři měsíce. Pokoj je malinká nudlička páchnoucí po cigaretách. Uvnitř jsou tři palandy a jedna polorozpadlá skříň. Nijak se tím neznepokojuji, jen ten zápach, ale to snad půjde vyvětrat. Neprotestuji, chci už konečně spát. Mezi dveřmi zahuhlá, ať zajdu druhý den podepsat do kanceláře pracovní smlouvu.