Ráno se probouzíme do zcela jasného dne. Po větru ani památky. Natěšení vyjíždíme lanovkou na kopec. Všichni si dnes chceme spravit chuť, Jindra nemluví o ničem jiném než o letu na Burgas (260km). Já spíš plánuju "reálnější" návratovou stovku, zkrátka každý podle svého gusta.

    Startuji jako první a snažím se zvednout co nejvýše, abych mohl přeskočit dozadu na vyšší hřeben. Nedaří se. Dotáčím jen něco kolem 1900m n.m., výš to zatím nejde. Mezitím odstartovali ostatní a přeskakují na sousední žebro. Spěchám za nimi, abychom byli v kontaktu. Zde je zachycení složitější, ale postupně se všichni zvedáme a pokračujeme dále na Burgas. Zdejší kopce jsou v horní části převážně holé a prohánějí se po nich stáda zřejmě divokých koní (soudě podle toho, že jsem člověka nebo ohradu nikde nezahlédl). Asi po 10km je hřeben přerušen širokým a taky hlubokým údolím, před jehož přeskokem je potřeba nabrat co největší výšku. Je to boj, ale nakonec se mi daří. Ostatní už jsou na přeskoku. Na druhé straně čekají nejprve nízké brdky, kde prožívám další krizi, ale i zde se mi nakonec daří. Zvedám se na mohutný skalnatý hřeben s výškou přes 2000m s rozeklanými skalami a nádhernými vodopády. Nebýt té hammerthermic, byly by to pěkné fotky (až doposud jsem nedostal odvahu vytáhnout fotoaparát). Tady se skupinka rozpadá, Jindra se zasekal na již zmíněných brdcích, já se ujímám vedení, na dohled mám Metuda, kousek pozadu ještě občas vnímám Zbynďu alias Kamila. Ten však má veliké problémy s výškou.



    My s Metudem máme výšky dost a skáčeme od jednoho kumulku ke druhému a pomalu se blíží 40. kilometr, na kterém jsem rozhodnut udělat čelem vzad. I Metud už se ptá, jak daleko ještě poletíme. Vzhledem k téměř bezvětří ubíhá i cesta zpět docela dobře. Nad vodopády na mohutné skalním hřebenu nabírám v brutálním stoupáku stratosférickou výšku - téměř 2900m n.m. Tlačím se co nejvíc do hor. K mému údivu naopak Metud volí zřejmě výrazně klidnější stopu předem podél úpatí. Trošku to nechápu, ale věřím mu. Bohužel "nedalo mu to" a nakonec přistává pár kilometrů před Karlovem na nějaké pastvině. To zřejmě dost naštvalo dvojici ovčáckých psů, kteří se rozhodli vetřelci domluvit. S padákem v květáku se nakonec Metudovi daří přeskočit potůček a tím se pronásledovatelů zbavit. Já mezitím v megavýšce mířím zpět na výchozí hřebem. Přesto, že mám výšky dostatek, netroufám si přeskočit na zadní vysoké hřebeny s nejvyšším vrcholem Staré Planiny - Botevem (2376m n.m.).

    Zpátky ke startu se dostávám po mírném boji nad stádem koní v dostatečné výšce a bez váhání pokračuji na druhou stranu hřebenu, abych dotáhl kýženou stovku s návratem. Bohužel, při návratu už mi dost chybí výška, takže nakonec přistávám dole pod hřebenem 1,6km před přistávačkou. Požadovaných 800m od místa startu jsem nedodržel, takže je z toho nakonec "jen" volná stovka do ČPP. Ale i tak to byla nádherná tečka za naším výletem. Zbyněk nakonec taky dorazil zpět na přistávačku a večer se vlakem vrátil i Jindra.



    Zpáteční cestu z Karlova do Sofie jsme se rozhodli absolvovat vlakem (ve 4:38) - první třídou za 7,5 Leva. Z nádraží na letiště nás odvezly dva taxíky a pak už jen letadlo a "žluťásek" do Brna (ve 14hod).




    I přes nepřízeň počasí, které nás v Bulharsku provázelo, jsme se nakonec shodli, že náš výlet můžeme zodpovědně prohlásit za úspěšný. Létání je zde opravdu nádherné, osobně mi připadá zajímavější než třeba ve slovinském Tolminu. Vzhledem k cenám není problém strávit zde i několik neletových dnů. Především není třeba vozit s sebou jídlo, stan ani spacák, což by ani letecky nebylo, vzhledem k váhovému limitu (do 21kg, jinak doplatek), dost dobře možné. Takže zase někdy v Sopotu, třeba na červencovém PrePWC nebo srpnovém Skynomad Open.

Účastníci zájezdu:
Leoš, Jindra, Metud, Zbyněk alias Kamil, Jeff a Martin.