"Ahoj, já jsem Jarda a budeme spolu létat." "Čau já jsem Darča, ale létat nebudu," odpověděla jsem poněkud ustrašeně. "To říká ze začátku každá," odvětil suverénně Jarda a už mě vlekl ke svému motorovému rogalu.

    Brzy se po letišti rozkřiklo, k čemu se chystám. "Tak jdeš na to?" ozval se kdosi. Já jsem jen neurčitě pokrčila rameny, sužována nervozitou a obavami. "Neboj se, zkus to, je to super," povzbuzovala mě Lenka. "Já už jsem letěla několikrát," přidala se hrdě Meggy. Mezitím už Jarda přistál po zahřívacím okruhu a já se nerozhodným krokem ubírala směrem k němu. "Tak jdeme na to , né?!" volal vesele. Půjčil mi kombinézu, nasadil přilbu, trpělivě mi vysvětlit, kde a jak mám sedět a zapnul mi bezpečnostní pás.




    Motor se rozburácel, kolečka se rozjela, nervozita stoupala. Když jsme se odlepili od země zatajil se mi dech a pevně jsem svírala Jardovu hruď rukama, kam mi je před startem sám položil. Poněkud nepohodlná poloha sezení, ve které jsem se nacházela ještě před startem, se ve vzduchu vlivem naklonění tříkolového vozíku změnila v polohu o mnoho pohodlnější.

    Po prvním okruhu jsem se trochu uklidnila, nervozitu a strach vystřídalo vzrušení z letu a já konečně začala vnímat pocity z rychlosti letu ve volném prostoru. Občas to s námi sice trochu zahoupalo a na okamžik jsem znovu znejistěla, ale na zvracení to nebylo. Všechno pod námi bylo najednou tak malinké. Lány řepky, které se na zemi zdály nekonečné, vypadaly shora jako žluté skvrnky na dětské omalovánce a přehrada Baška připomínala spíše kaňku v sešitě školáka.



    Jarda se starostlivě otočil, já ho smluveným gestem ujistila, že vše je OK a sledujíc jeho ruku, která ukazovala na budík výškoměru, jsem zjistila, že jsme právě ve výšce 370m. Báječné. Několikrát jsme ještě zakroužili nad krajinou, Jarda frajersky předvedl nízký průlet, následovala jedna prudší otáčka a už jsme se chystali na přistání. Pocity, které mě provázely směrem nahoru, opět převládly. Tep se zrychlil, žaludku sevřel a ruce opět pevně svírali Jardovu hruď. Zbytečné obavy. Přistání proběhlo hladce a okamžik, kdy se kolečka dotkla země, jsem téměř nezaznamenala. Tříkolka pomalu dojížděla po travnaté ploše letiště, motor utichl a když jsem si sundala přilbu, nikdo s přihlížejících jistě nemohl přehlédnou ten blažený úsměv, který se rozlil po mé tváři.

    Jaroušku, bylo to báječné, svezeš mě zase někdy znovu? Nebo že bych to zkusila napříště s někým jiným …?