Noc jsem strávil na pláži pod městem Barahona a plně jsem si tu užil romantiky - sám na pláži o délce několika set metrů, okolo kokosové palmy, krásný západ slunce, teploučká voda a jen zpěv ptáků. Když se teď dívám na plískanici za oknem, nechápu, proč jsem tam nezůstal.

    Protože oblačnost po ránu neslibovala letové počasí, rozhodl jsem se navštívit důl na místní drahé kameny larimary. Důl se nachází asi patnáct kilometrů od pobřeží poblíž vesničky Baoruco. Cesta je pro normální auta nesjízdná, a tak jsem opět vzal zavděk svezením na motorce. V dole se těží především povrchově - obrovský buldozer rozhrnuje zvětralou horninu a kopáči v ní hledají svoje štěstí. Ti odvážnější hloubí ručně štoly hluboké i více než 20m a pracují zde v opravdu úděsných podmínkách. Larimar je nazelenalý minerál, příbuzný našemu achátu a patří k vyhledávaným kamenům místních klenotníků. Našel jsem si pár menších kamínků a jeden pěkný vzorek jsem si koupil od místního brusiče kamenů v Baorucu.



    Večer na pláži jsem nad lahví vína začal trochu bilancovat - jsem tu už týden, moc jsem toho zatím nenalétal, ale zážitky jsou opravdu silné. Cestovní kanceláře líčí Dominikánskou republiku jako ráj plný pohostinných lidí, ale můj dojem je trochu odlišný. Pokud se samozřejmě budete pohybovat v hotelovém komplexu a jeho okolí, budete potkávat úslužné prodavače všeho možného, kteří si váží svého skvělého zaměstnání a pro gringos a pár peset se přetrhnou. Namlouvat si, že tohle je pohostinnost, je ale trochu naivní. Ve vztahu k cizincům je velký rozdíl mezi obyvateli měst a venkova. Na venkově opravdu najdete milé a hodné lidi, ochotné rozdělit se s vámi o svůj skrovný majetek. Ve městech je to jinak. "Seš Amerikáno, tak koukej cálovat" - většinou tak pětkrát tolik co našinec. A pokud nechcete být za blbečka, nezbývá než smlouvat, smlouvat a zase smlouvat. Prostě civilizace už sem dorazila a paradoxně ji šíří právě takoví hledači jako já. Jedna věc se mi ale na místních líbila - slečny se tu chovají zcela rovnoprávně a klidně vás pozvou na rande. Obhlížel jsem v krámě co nakoupit, když ke mně přistoupila docela pěkná prodavačka a zahlaholila: "Ahoj, já jsem Nora! Jak se jmenuješ?" Překvapeně jsem vykoktal svoje jméno a Nora okamžitě opáčila: "Jseš pěknej mužskej, nemáš večer čas?" Chápu, že bohatý běloch (a místní jsou přesvědčeni, že jiní než bohatí běloši nejsou) má mimořádný sex-appel i když je o padesát let starší a vypadá jako Quasimodo, ale později jsem si všiml, že tenhle způsob seznamování je tu běžný i mezi Dominikánci.

    Protože i druhý den ráno stálo počasí za houby, rozhodl jsem se vrátit zpět do San Juanu a Azuy. Nakonec se to ukázalo jako šťastná volba - severněji bylo docela pěkné počasí a především v Las Aquitas jsem si moc pěkně polétal. Jenom pozor, pokud se tu začne zdvihat vítr - v údolí říčky nad přistávačkou je pak hodně těžké se prosadit i se speedem.

    Další den se počasí umoudřilo i v Azue a musel jsem uznat, že se tu nelétá špatně, jen by mě zajímalo, kolik takových dní je tu do roka. Zajímavou variantou pro odpolední a podvečerní létání je v Azue "La Playita", malý kopec na pobřeží asi 7km jižně od Azuy. Dostanete se tam po silnici, která odbočuje k pobřeží u policejní stanice (je zde i směrovka La Playa). Projedete podél pláže okolo několika hospůdek a Julianova hotýlku a pokračujete kamenitou cestou až téměř k pobřeží. Když sjedete prudký svah vyložený betonovými panely, uvidíte po pravé straně parkoviště. Na startovačku (souřadnice W70°43,86' N18°21,41', start 220m AGL) je to z parkoviště cca 50m, startovačka je sice kamenitá, ale slušně velká i pro přistání. Pozor, okolní křoviny mají neuvěřitelně ostré trny s protiháčky, které zůstávají v ráně a jsou schopné propíchnout i pohorku. Vítr fouká od moře jako hodinky a dá se tu svahovat do úplného zblbnutí. Pro zpestření doporučuji let přes hřeben zpátky na pláž, k čemuž stačí nastoupat cca 300m AGL. Let nad trnitou džunglí bez možnosti přistání vypadá jako šílenost, ale vítr vás tady na holičkách opravdu nenechá. Pokud nepoletíte na pláž a nezdá se vám ani přistání na kopci, lze přistát na pobřeží, kde je široká cesta a parkoviště. I tady je možné strávit noc bez problémů s místními obyvateli, jen se musíte spokojit s kamenitou pláží.

    Poslední den jsem si vyhradil na prohlídku historického centra Santo Dominga, které má evropský šmrnc a opravdu stojí za to. Jen se připravte, že to tu místy vypadá jak u nás na Karlově mostě v hlavní turistické sezóně.

    Co říci na závěr? Původně jsem si Dominikánskou republiku představoval jako variantu za již obligátní Tenerife. Bohužel tomu tak není - létání tu vyžaduje podstatně více zkušeností a kázně, pro začátečníky tu jsou vyloženě nevhodné podmínky. Mně se podařilo nalétat za dvanáct dní asi dvacet hodin, což není zas tak zlé. Cítil jsem, že počasí se opravdu postupně zlepšovalo a i já jsem si zvykl na místní "špecifiká". Musím ale připustit, že za stejné peníze se dá polétat mnohem lépe a snadněji o pár týdnů později na jihu Afriky nebo v Jižní Americe. Nezanedbatelná je i vyšší cena letenek. Na druhou stranu pokud hledáte zážitky a dobrodružství, ujišťuji vás, že si tu přijdete na své.

    Noc v hotýlku se dá pořídit za ekvivalent 7-10 USD, jídlo v restauracích vás vyjde levněji než doma a většinou je velice chutné, byť občas nezvyklé. Hodně mě zpočátku zarazily opečené banány, které se zde používají místo brambor, ale dnes se mi po nich občas stýská. Ve větších městech jsou směnárny, bankomaty i internetové kavárny. Mobilní telefony fungují převážně v okolí velkých měst. Obecně bych Dominikánskou republiku zařadil mezi bezpečné země, po celou dobu jsem neměl s domorodci jediný konflikt. Jen se musíte smířit s tím, že čas tu běží trochu jiným tempem a jedinou možností je se tomuto tempu přizpůsobit. Nakonec proč ne, jste tu přece na dovolené.

See you at cloudbase.