Ještě jsem se nevzpamatoval z Julek a už mi volal Martin s návrhem na další výlet. S úsměvem jsem se podíval do kalendáře, podzim je tady! Přesto mi to nedalo a začal jsem hledat vhodný cíl pro toto roční období. Nechtěli jsme jet moc daleko a hlavně tam mělo být co nejméně lidu. Navrhnul jsem několik možností: Korsika, Chorvatsko- Velebity, Černá Hora-Durmitor. K mému úžasu se Martinovi nejvíce líbila poslední varianta. Pro hrálo několik věcí: málo turistů, levná doprava a také bezpečnost. (V Černé Hoře, na rozdíl od Chorvatska, nejsou skoro vůbec miny). Jako výchozí bod do hor si vybíráme městečko Žabljak.





    Černá Hora je malá země rozkládající se mezi Chorvatskem, Srbskem a Albánii. Díky pozitivním politickým změnám se zde letos objevilo mnoho českých turistů. Přesto jsme byli považování za blázny, když jsme oznámili cíl naší cesty. Nevím proč, vždyť se žádné negativní zprávy neobjevily. Jediné obavy jsem měl z víza. Jugoslávské federální zákony vyžadují pro české občany vízum (7 Euro na hranicích), ale Černohorci pouštějí turisty do země bez něj. To znamená nelegálně, takže když potkáte srbskou hlídku, můžete se dostat do velkých problému.

Čtvrtek
    Večer v devět hodin vyrážíme po osvědčené trase ve směru Vídeň, Zagreb, Split, Dubrovník, Budva, Nikšič, Žabljak. Kratší cestu přes Maďarsko (protivní celníci), Srbsko (policisté vyžadují úplatky) a Bosnu (rozbité cesty a hodně min) jsme kvůli bezpečnosti zamítli.

Pátek
    Oproti letním měsícům byl provoz na hranicích a chorvatských cestách minimální. Díky tomu jsme dorazili na Makarskou riviéru kolem desáté hodiny ranní. Naštěstí Martin zamítl můj nápad na prohlídku památek, protože nás čekala pomalá jízda po Jadranské magistrále a vnitrozemím Černé Hory. Pouze jsme si zašli na chvilku k moři a udělali pár fotek Dubrovníku.





    Na přechodu do Černé Hory nás čekala důkladná kontrola dokladů. Vše ale proběhlo rychle a profesionálně bez zbytečných obstrukcí. Za hranicí jsme trochu znervózněli, přece jenom je vidět změna k horšímu oproti Chorvatsku. Navíc se tu jezdí nějak moc pomalu, protože místní policie je velmi aktivní. Nejvíce hlídek jsme potkali na cestě mezi Budvou a Cetinje, kde jsme během dvaceti kilometrů napočítali deset hlídek. Bohužel veškeré dopravní značky byly přelepeny volebními plakáty, takže pirát silnic Martin přehlédl omezení rychlostí. Černohorská policie je velmi příjemná, usměvavá a naštěstí není moc drahá. Kupodivu se nám nálada zvedla, ale další postup byl velmi pomalu. V Černé Hoře je dopravních značek velmi poskrovnu, hlavně chybí konec obce a ukazatelů směru najdete jen pár. Navíc byly polepeny reklamními plakáty. Takže jsme preventivně jeli 50km/h ještě kus za obcí.



    Pozdě odpoledne, kolem čtyř hodin, jsme dorazili do Nikšiče. Odtud je to do Žabljaku co by kamenem dohodil (80km). Všichni se těšili do postele, ale jak se později ukázalo, čekal nás nejtěžší úsek cesty. Zpočátku jsme nemohli najít žádný čitelný ukazatel směru, proto jsem jeli podle mapy a rad domorodců. Byli jsme skoro na půli cesty do Žabljaku, když jsme konečně narazili na směrovník. Kupodivu jsme byli na zcela jiné silnici. Zkoušeli jsme se ptát lidi, ale jazyková bariéra byla silná. Nakonec jsme se vrátili do Nikšiče, kde se Martin od ochotných policistů dozvěděl o nové cestě s tunelem, která na naši mapě chyběla. Proto jsme zabloudili. Vlastně byl i druhý důvod. Totiž desno znamená doprava a pravo rovně. Zanedlouho jsem našli správnou cestu a dokonce i ceduli s ukazatelem na Žabljak.

    Jenže když jsme v osm projeli tunel, radovali jsme se opět předčasně. Na mapě žlutá téměř rovná cesta byla ve skutečnosti úzkou asfaltkou, spojující spoustu roztroušených osad, klikatící se přes hory a doly. Naštěstí všude žijí lidí a tady jsou navíc velmi ochotni pomoct. Přesto jsme ještě jednou sjeli z cesty, krátce po té, co jsem prohlásil: "Tady už není kde zabloudit, jeď dál." Bohužel vítr otočil šipku o 90° doleva.

    Do Žablajku jsme dorazili v deset večer. Od tunelu jsme ujeli 80km, z Nikšiče trvala cesta šest hodin (z Ostravy 1600km). Po průjezdu džunglí nám připadala hlavní ulice jako nějaká avenue v Paříží. Ještě jsme si odbyli malou epizodu s hledáním ubytování. Koho by taky napadlo brodit k hotelu přes rybník! Penzion MB (embéčko) za velkou louží byl na velmi slušné úrovni za rozumný peníz. Dokonce jsme ještě dostali i večeři.




Sobota
    Ráno po vydatné snídani (v ceně ubytování) vyrážíme za svitu sluníčka do hor. Po nočním bloudění důkladně kontrolujeme mapu a hledáme cestu. Naštěstí od Černého jezera je pěšina velmi kvalitně značená. Cestou se k nám přidal pes. Lenka mu dala jméno Šmudla. Moc jsme si ho nevšímali, ale on šel s námi dál. Dokonale znal cestu, takže když jsme si nebyli jistí, stačilo se podívat, kde je Šmudla.





    Cesta z počátku vedla lesem a postupně přešla do nádherného údolí na jejímž konci je Alpski Bivak. Nevzhledná plechová bouda se ukázala jako malá útulná dřevěná chatička se vším všudy: pec, stůl, židle a postele s matrací. Voda pramenila v nedalekém ledovci Debeli Namet. Opět se ukázala skvělá znalost terénu našeho nového přítele. Původně jsme chtěli dojít dál, ale zvítězila pohodlnost.



    Vodu jsme našli rychle, ale tekla po povrchu ledovce a nešla nabrat. Lopata nám moc nepomohla, protože v ledu se nedá kopat. Nakonec jsme vylezli výš a našli jsme pěkné místo pro nabrání vody v ledovcovém korytě.