Neděle
    V neděli ráno nás přivítala mlha. Šmudla v noci někam zmizel, asi jsme mu dali málo najíst. Přecházíme sedlo pod Velkým Medvědem do údolí Lokvice. Míjíme opuštěnou pasteveckou osadu a opět stoupáme směrem na Bobotov Kuk.




    Ledovou jeskyni si necháváme na příště a pokračujeme do sedla pod Bobotov Kuk. Výstup není jednoduchý, jdeme nebo spíše lezeme po velkých kamenech a ke konci stoupání nás čeká suťové pole. Pozdě odpoledne se zastavujeme u jezírka Zeleni vir. Podle mapy a ukazatelů to máme ke Skrčkému jezeru, kde chceme přespat, pěkně daleko. I když už toho máme dneska dost, rozhodujeme se dojít. Snad to stihneme do tmy. V nedalekém jezeře pro jistotu nabíráme vodu a míříme dál. Cestou jsme ještě museli překonat sedlo Samar. Je hodně skalnaté a místy se lezlo po kluzké skále. K jezeru jsme nedošli. Tma nás zastihla na sestupu, proto zastavujeme na nejbližším vhodném místě.




Pondělí
    Vstáváme za šera a po sbalení stanu se přesunujeme k jezeru. U opuštěné chaty je pramen vody a lavičky. Ideální místo na snídani. Svítí slunce, je příjemné teplo a po slibovaném zhoršení počasí ani stopy.






    Dnes jsme pochopili co znamená Durmitor. Charakterizují ho hluboké údolí, obklopené ze všech stran strmými stěnami. Jsme ve výšce 1600 metrů nad mořem a do Žabljaku položeném o dvěstě metrů níž vede jediná cesta nahoru do sedla Planinka (2330m) přes velmi strmý svah. Po pohodových náhorních planinách, o kterých se píše v cestopisech na internetu, ani stopa. Asi všichni mysleli ty, které jsou vidět kolem hor.

    Cestou nahoru se kazí počasí. V sedle začíná sněžit, během oblékaní Martin zapnul mobil. Zpráva od Petra, sedícího doma v teple u počítače, zcela přesně vystihla situaci: "Prave by k vam mela dorazit studena fronta. Petr."



    Zbytek cesty jsme šli bez větších přestávek, nikomu se nechtělo v té zimě vysedávat. Než jsme dorazili do civilizace, počasí se spravilo a dokonce opět svítilo slunce. Po frontě zůstal ležet v horách sníh. Odešli jsme na poslední chvíli.

    V embéčku jsme byli vřele přivítání, zřejmě už ani nedoufali v náš návrat. Auto stálo na svém místě a dokonce jsme dostali lepší ubytování. Apartmán s koupelnou, kuchyní a dvěma ložnice. Toho jsme ihned využili a chrápající Martin se rázem octnul na samotce. Co si přát ještě více? No přece dobré jídlo. Po třech dnech v horách jsme využili restauraci v penzionu a k našemu překvapení nám donesli jídlo pro deset lidí. Zcela zbytečně jsme se obávali placení, skutečně to byly tři porce. Večer jsme si ještě prošli místní hospůdky s čilým nočním životem.



Úterý
    Je překrásné slunečné ráno. Po snídani jedeme pomalu domů a cestou si prohlížíme nádhernou krajinu kolem Žabljaku, kaňon Tara a proslulý most vedoucí přes něj. Po průjezdu vesnicí Mojkovac vjíždíme do dalšího kaňonu Morača. Je úchvatný, navíc cesta vede jeho středem. Něco neskutečného a hlavně neočekávaného. Pokoušíme se fotit, ale jeho krásu nelze zachytit. Po tom všem jsme vnímali Skadarské jezero pouze jako malou perličku na závěr. Po průjezdu Podgoricou jsme se už moc nezastavovali a domů jsme dorazili ve středu odpoledne.





    Do Durmitoru jsme vyjeli velmi pozdě, i tady na jihu je už cítit zimu. Naštěstí nám vyšlo skvělé počasí a hlavně jsme si udrželi dobrou náladu po celou dobu akce. Rozhodně se sem někdy vrátíme. Chceme si prohlédnout i další hory v Černé Hoře a když to situace dovolí i národní park Prokletje.