S nohou v sádře na podstavci, v elegantní bílé plentě s krátkým rukávem - oblíbený střih "prostěradlo" s designovým razítkem nemocnice v rohu, uvězněn krunýřem, sedím v křesle vedle postele s dadaistickým zátiším, které tvoří tři telefony (místní pevná, můj mobil a jakýsi komunikátor s jedním červeným čudlíkem, znamenajícím "infúze už dokapala", či "něco mi spadlo na zem", podle aktuální situace), dále pak myš (dámy nelekejte se, ten ocásek končí USB konektorem) a bažantem (to také není zvíře).

    Chci popsat příběh, který se odehrál na závodech svěťáku v paraglidingu ve španělském Castejon de Sos. Jsem toho stále plný a nevím, jak začít. Má to být srandovní? Nebo výchovné, či snad dokonce filozofické? A nebo naopak hodně akční? No já začnu a ono to nějak dopadne.

    První část onoho tasku byla po horách, takže celkem rychlá a celkem jednoduchá. Pak jsme se vydali od kopců dále a jak jinak, samozřejmě proti větru. Po velmi poučných zkušenostech typu "tak tady to taky nefunguje" se ocitáme poměrně nízko nad hrbolatou náhorní plošinkou. Spolu se mnou ještě jeden padák trochu nade mnou a Davídek nějakých padesát metrů pode mnou. Točíme stoupák. Vidím, že i David se zvedá, mně už vário ukazuje chvílemi přes dva metry, jsem přesvědčen, že to je to správné místo, žádný stín, který by to zhatil není v dohledu, zkrátka pohoda. Tady to vytočíme do základny a jsme zase ve hře.

    Partička vysoko nad námi má sice pěkný náskok, ale nic není ztraceno, cíl je ještě daleko. Točím. Sleduji přilétávající partičku, která má stoupák námi krásně namalován. Většiny, která má o dost větší výšku, si moc nevšímám, jenom zaznamenávám jeden padák, který dle mého odhadu přiletí zhruba v mé úrovni. Pohoda, sem se krásně všichni vejdeme, to nejhorší jsme si už vydřeli před pár minutami. Točím. Dotyčný přilétá kousek pode mnou, točí velkým poloměrem. Přesně toto chování jsem očekával od někoho, kdo se chce slušně zařadit do stoupáku. Proto mne tak překvapil moment, kdy jeho chování typu "přece nemůže bejt tak blbej", které jsem si dlouho nepřipouštěl, se stalo skutečností. Jmenovaný najednou utahuje svou první zatáčku před středem stoupáku, přímo přede mnou. Pohled na jeho vrchlík si budu pamatovat asi dlouho. Dusím padák, co to jde a je mi jasné, že v tento moment už veškerá rozumná řešení vyžadují razantní zásah od toho trošku pode mnou nebo od toho hodně nade mnou. Řvu, sám vím, že už je to asi zbytečné, už je přece pozdě. Doufám, ale zázraky se nekonají. Třeba se mu po té plachtě jen svezu a pak to bude v klidu. Ne, dneska žádný jackpot.

    Během neskutečně krátkého okamžiku od prvního kontaktu mé sedačky s jeho vrchlíkem kolem mne proletí neurčitelné množství šňůr, z nichž mnohé vidím prvně v životě. Záblesk modré oblohy, ve které vidím část svého vrchlíku a galerii obohacenou o šnůry, které tam před chvílí určitě nebyly. Tak nic, žádné eso v rukávu, šahám po klice a směrem k modrému fleku (doufaje, že to je obloha) házím záložák. Nevidím ho, ale asi zabral, protože najednou mě někdo popadl a vyndal s fusaku. Padáme. Scenérie se jakoby zpomaluje. Padáme dlouho. Neubráním se přemýšlení, co jsem mohl udělat jinak. Pohled nahoru. Napadá mě slovo Apollo. Při pohledu dolů mě žádné slušné slovo nenapadá. Možná padáme pomalu, ale ta země hodně rychle stoupe. Znovu pohled nahoru. Sem tam nějaká záložka, sem tam nejaký zbytek vrchlíku. Šahám do změti šňůr a snažím se nějaké stáhnout. Připadám si jako bubeník, kterého postavili před harfu. Svůj vrchlík už nevidím, ale nemám pocit, že pád se zpomalil. Zjištuji, že můj souputník je někde nade mnou, takže otestovat, jak je zem tvrdá, budu muset já. Jak výšky ubývá, uvědomuji si i kývání. Říkám si, když to zrovna vyjde a kývne to tím správným směrem a ještě třeba trefíme támhleten křák, tak to možná bude v pohodě a třeba to přežije i ten notebook, co mám v sedačce. A pak mě napadá, že to taky může kývnout tím špatným směrem a těch křáků tu taky moc není...

    Ránu jsem čekal celou dobu, ta mne vlastně vůbec nepřekvapila. Jenom jsem předtím nějak nemyslel na to, co bude následovat. Takže to kutálení mne trošku překvapilo. Ta bolest mne každopádně hodně překvapila.

    Dozněly výstřely z děla, bombardéry odletěly, jsem generál po bitvě, sleduji bojiště a zjišťuji ztráty. Ležím na boku, hlavu trošku níž než tělo, záda bolí. Bolest neumím přesněji lokalizovat. Prostě všechno za mnou mě bolí. Děsně. Zkouším nohy, hýbou se, sláva. Snažím se najít pohodlnější polohu. Marně. Furt to bolí a při pohybu o to víc. Nehýbu se, trpím a řvu. Z egocentrismu mě dostává pohyb, který nedělám já. Pohyb toho druhého tuším někde za hlavou a řvu bolestí u loutkového divadla, které se mnou chuchvalec šňůr kolem hraje. Řvu na něj, ať se mnou nehýbe. Řvu bolestí. On řve, ať držím hubu.

    Pak se tam ocitli nějací další piloti, pak jsem slyšel, že mluví do vysílačky, pak se mě ptali na moje startovní číslo. Nemohl jsem si hned vzpomenout. Věděl jsem, že předloni jsem měl šestnáctku. Věděl jsem, že teď mám větší. Věděl jsem, že to je ale do dvacítky. Chtěl jsem na to jít vylučovací metodou, ale kromě tý šestnáctky a dvacítky mě žádný další čísla nenapadaly. Z matematického hlediska jsem usoudil, že nemám číslo. Z lidského hlediska jsem usoudil, že jsem blbej. Z jejich hlediska jsem jim furt neřekl mé číslo. Připadal jsem si jako při zkoušce před tabulí, když se vehementně tvářím, že si nemohu vzpomenout na to, co jsem nikdy nevěděl. Dělal jsem, že jim nerozumím.

    Pak se objevil anděl. Ta paní uměla anglicky a ptala se mě jen na věci, na které se dá odpovídat "ano" nebo "ne" a nemusí se ani moc přemýšlet. Třeba: "Bolí to tady?" Začala mne velmi ohleduplně ošahávat a pak mi píchla něco moc prímovního.

    Pak jsem jel do nemocnice. Pak jsem jezdil na lůžku tunelem. Pak si mě fotoli, tak jsem se usmíval. Pak jsem byl na ultrazvuku, ale když se zfetovaný Čech ptá anglicky Španěla, jestli to bude kluk, tak ten vtip moc nevyzní. Pak mi jedna paní obalila nohu teplým mokrým obvazem a pěkně to uhladila, až to celé ztuhlo. Pak mi nějaký pán šrouboval korzet a vypadal, že je asi skvělý chirurg, ale chtěl jsem ho poprosit, ať mi ten křížový šroubovák půjčí, že si to raděj udělám sám.

    No stalo se toho ještě hodně, ale to hlavní už tu snad je. Ještě snad nějaký ten závěr a poučení. Takže kdo jste zvědaví, tak ten příběh opravdu píšu na svém notebooku. A poučení: člověk neví, co se může stát. A někdy se mohou stát opravdu velké nepříjemnosti. Proto si NIKDY nedávejte na postel plného bažanta!