Ale v této výšce už jsem mohl znovu začít myslet na rekord. Ve vzdálenosti asi 8 kilometrů jsem uviděl dobře vyvinutý mrak a bez rozpaků jsem vyrazil tím směrem. Dioclécio hlásil, že můj rychlostní průměr je skvělý. S novou motivací jsem směřoval k malým, nasluněným skalám, které by mohly můj přelet zachránit. A i kdyby se to nepodařilo, alespoň tam vidím nějaký dům a možnost bezpečného přistání. To mě uklidnilo.

    Ale za chvíli už jsem se zase bořil do moře Juremy s osamělým domkem v záloze. Byl jsem skoro na zemi, když jsem nalétl stoupák a zvedl se do takové výšky, abych mohl přeskočit pod další mrak. Dioclécio mi v té chvíli na můj dotaz nahlásil jméno města - Campo Maior (350. kilometr) a když jsem letěl tím směrem, konečně jsem ucítil ve vzduchu vlhkost jako odměnu za ty napjaté chvíle nízko nad zemí. Možnost překonání rekordu začala být reálná, protože byly teprve 4 hodiny odpoledne a já už měl za sebou 360 kilometrů.

    Pak se ale štěstěna ode mě zase odvrátila. Na konci řady mraků zela modrá díra s rozsáhlou vrstvou zastiňujících cirů, které v 16:30 předčasně ukončily dobré podmínky. Nasadil jsem k závěrečnému dokluzu směrem na město Jose de Freitas (390. kilometr) a snažil se dolet ve slabých podmínkách natáhnout alespoň k hranici 400 kilometrů.

    Obvykle si ve svém přístroji GPS značím názvem P01 souřadnice místa startu a taky jsem ho na displeji našel. Ale tentokrát, ani nevím proč, jsem měl jako P01 označeno místo, kde jsem před několika dny musel přistát. Takže jsem poslední kilometry svého letu mylně předpokládal, že se blížím k hranici 400 kilometrů, ale ve skutečnosti jsem už byl za ní a klouzal na 415. kilometr. Ale tohle jsem zjistil až druhý den.

    Během závěrečného dokluzu nebylo mnoho možností k bezpečnému přistání kvůli palmám a dalším stromům. Po všech těch stresujících okamžicích během celého letu bylo rozhodně moudré nesnažit se natáhnou dolet za každou cenu jenom kvůli dalšímu kilometru rekordu. Cirovitá oblačnost mi zkrátka nedovolila po tak nádherném přeletu vrátit se znovu pod základnu mraku, takže jsem se snažil alespoň maximalizovat závěrečný dokluz, když už nebyla žádná šance zvednout se a přelet ještě prodloužit.

    Nahlásil jsem Diocléciovi, že přelétávám 399. kilometr a pořád jsem si nedokázal představit, že už jsem uletěl největší vzdálenost v životě. I přes všechny ty potíže to stálo za to. Po spoustě sezón strávených v "Sertäo" se mi konečně splnil sen. Poprvé v historii pokořil pilot hranici 400 kilometrů po startu z přírodního startoviště. A byl to Brazilec s brazilským vybavením a na území Brazílie. Bezpochyby výjimečný den.

    Trvalo to 10 hodin a 20 minut, než jsem překonal vzdálenost 415 kilometrů ze startoviště Quixadá ve státě Ceará do města José de Freitas ve státě Piauí. Po mnoha letech investování do tohoto sportu a snaze o dosažení hranice 400 km, která už byla málem minulý týden překonána mým kolegou a žákem Rafaelem Saladinim, si to SOL zasloužil. Je to skvělá ukázka evoluce ve vývoji vybavení.

    Zvláštní dík si zaslouží André Rottet (SOL), který vyvinul speciální vrchlík Tracer 11, se kterým jsem mohl čelit všem extrémním situacím během letu a který je ve své kategorii prostě skvělý.

    Díky si zaslouží Ary a Fernando Pradi, kteří mě vždycky podporovali a věřili mým snům. Díky Diocléciovi za pomoc a povzbuzování v těch nejobtížnějších chvílích. Jeho práce je během závodu XC Northeast Expedition velice důležitá pro bezpečnost všech pilotů.

    Děkuji svému partnerovi André Fleurymu, který mě roky doprovázel a hodně mě toho o této oblasti naučil. Děkuji Rafaelu Saladinimu za spolupráci během závodu XC Northeast Expedition a za pomoc v první fázi nejen totoho letu, ale i mnoha jiných.