Tento článek jsem původně psát vůbec nechtěl. Stačily mi posměvačné poznámky Dandyho a Stani v Bonveru u piva. Oni mě totiž varovali dlouho před odjezdem a měli pravdu. "Máro, četl jsem ten článek o tvém výletu do Maroka", hlásilo mi v posledních dnech několik přátel. "A podle toho článku to byl docela prima výlet, tak cos to kecal?" ptají se mě lidi na kopci. Vím, že zážitky jsou vždy subjektivní a většina účastníků to viděla jinak, přesto se u některých postřehů musím zastavit. Takže jak jsem to viděl já?

Doprava
    "Po šedesáti a dvou hodinách snad nekonečné a úmorné jízdy přerušované jen krátkými rauch a čur pauzami, kterou si většina posádky zpestřuje vydatnou konzumací tekutých zásob, stojíme konečně v přístavu a naloďujeme se na trajekt."

    Jízda byla opravdu úmorná, ale na to jsem byl připraven. Na co jsem připraven nebyl, byly kruhové objezdy, světelné křižovatky a serpentiny v ne příliš rovinaté Francii a Španělsku. Dálniční poplatky totiž nebyly v ceně, a tak o použití placených úseků dálnic nemohlo být ani řeči. Průjezd Francií v mém podvědomí potlačil všechny dřívější dojmy z této země, a tak, když dnes slyším něco o sladké Francii, vybaví se mi vždy nejprve snad stokrát prožitá situace z naší jízdy. Únavou mi padají víčka, když tu náhle celé mé dlouhé tělo letí dopředu (semafor) nebo hlavou narážím do bočního skla (kruhový objezd, serpentina) za současného kvílení brzd. Jirka se totiž snažil udržet průměrnou rychlost alespoň v blízkosti 60km/h. Nevím, kolik peněz Jirka ušetřil objížděním kopců s několikerým blouděním, místo aby použil placený tunel, ale my jsme tak 12 hodin určitě ztratili.




Trajekt
    "Je pondělí 22.1. 11:30 a my se kocháme na palubě trajektu čerstvou brízou a nedočkavě vyhlížíme Afriku. Po jeden a půl hodině plavby mě krásná stevardka vytahuje z toalet, kde jsem si vyprazdňoval po celou dobu plavby útroby a celý vyblitý vstoupil na africkou půdu."

    Po příjezdu do Algericas se ve spěchu naloďujeme na první trajekt. Zpěněné gejzíry vody za zádí pravděpodobně z tryskových motorů, paluba rozhoupaná tak, že jsem měl problém s průchodem dveřmi, předjíždíme pomalejší plavidla. Celá paluba prosklená, s výjimkou malé časti zádi, na níž, přestože je v zákrytu, rychlost naší jízdy vytváří silný vichr. Chcete-li, čerstvou brízu. Z vyprávění jsem měl o trajektech úplně jinou představu. Ale my jsme nebyli na obyčejném trajektu. Na tomto Euroflightovi se plaví jen bohatší klientela, pro kterou čas jsou peníze. Vždyť taky trasu, kterou obyčejný trajekt překoná za dvě hodiny, jsme my překonali za hodinu jedinou. Cena byla samozřejmě taky dvojnásobná. A kdyby kapitán nebyl posera a do přístavu nevjížděl zbytečně pomalu, mohl čas zkrátit o dalších 20 minut. My jsme pak několik "cenných" minut čekali v útrobách tou dobou již prázdného trajektu, až se náš řidič vyprázdní. Že ani trajekt nebyl v ceně zájezdu, mě notně rozladilo, stejně jako pozdější zjištění, kolik mě uspořených 30 minut stálo. Ale protestoval jsem málo, takže dobře mi tak.




Celnice
    Pro každého pravověrného muslima je jistě těžký hřích neobrat "bohatého" bílého bezvěrce (křesťan je ještě lepší) a navíc vepřožrouta. Když obere někoho tak naivního, jako jsme byli my, prokazuje mu tím vlastně službu, neboť naivku školí.

    "Ty Mustafo, už jsi obral to bílé Ducato?" znělo určitě v arabštině na marocké celnici na naši adresu. A protože Jirka platil štědře, přicházeli si pro svůj díl další a další "celníci". A tak nás začal natahovat i velitel celnice, který si také nechtěl nechat ujít svou skývu vezdejší.

    Zatímco jsem s faxem od LAA pronásledoval onoho vydřiducha, vidím, že mi naše auto odjíždí zpět do Ceuty. Dobíhám ho až za celnicí a naskakuji. Chybí Míla a Lukáš. Místo nich v předu sedí Arab a živě se s Jirkou baví. Jsem úplně mimo, ale někdo mi říká, že je to v pohodě, protože povolení dostaneme zítra v Maroku a dneska necháme padáky v úschovně. Mílu s Lukášem bereme při návratu na celnici.

    A bylo po prdeli. Rozum se stále zdráhal vzít na vědomí, že jsem sice na padáčkařském zájezdu do Maroka a jsem v Maroku, jenom padák, ten mám ve Španělsku.

    V Tetouanu jsem spal neklidně i přes hroznou únavu, kterou jsme trpěli všichni. Celou noc se mi zdálo, že jsem ztratil svůj ústřižek ze šatny, což byl můj jediný doklad o úschově zavazadla, který jsem měl. V jiném snu si šatnář popletl lístky a pod číslem 8 mi neustále vnucoval tašku se špinavým prádlem.

Maroko
    "Ty Juro, vykašli se na Abdula, složíme se, uplatíme celníka a hotovo," zněl můj návrh. Ale neuspěl jsem. V tu chvíli už jsme byli kořistí Abdulovou a ten se své kosti nehodlal vzdát dřív, než ji pořádně ohlodá. A tak nám dal učebnicovou ukázku bezplatných průvodcovských služeb v arabském pojetí.

    Spali jsme v sice špinavějším, zato však dražším hotelu. Jedli jsme v horší, ale o to dražší restauraci. Vyfotili jsme se s ním na náměstí. A pak nás zavedl do obchodu s koberci. Nakonec si řekl o nehoráznou sumu, kterou mu Jirka zaplatil.




Zmatky
    Plán se měnil neustále, často aniž o tom věděla šestice vzadu. Když jsme míjeli odbočku na Essaoiru, to už jsme se vzbouřili. Ne že bychom věděli, jak pěkné místo to je, ale spíše proto, že už jsme jízdy v autě měli plné zuby a nechtěli jsme prosedět další den zaklíněni mezi sedadly.




Střední Atlas
    Zaklíněný mezi sedadly a otupený hlukem, prachem a hlavně chlastem, který mi pomáhal cestu přežít. Tak bych charakterizoval největší část své dovolené.

    "Zastav!" ozývalo se zezadu, když jsme míjeli další nádhernou oázu v písku. "Za chvíli bude tma, tak sakra zastav!" naléháme. Oba s Mílou se těšíme na pohodovou noc s kouřovým večírkem v teple, pod palmou a navíc v písku. Téměř celá marocká poušť je totiž kamenitá a spánek na karimatce není žádná výhra. Jenže tady je písek. "Ještě pár kilometrů a stavíme," odpovídal Jirka pokaždé. "Za chvíli budou hory a zima, stůj hned!" Ani to nebyl dostatečný argument.

    "V té tmě sice nic nevidíte, ale já vám řeknu, co byste viděli, kdyby bylo světlo," říkám odevzdaně. "Tak tady už pravděpodobně končí cedrové lesy a někde v té tmě jsou ukryta lyžařská střediska," předčítám dřímajícím spolusardinkám o dvě hodiny později.



    Když kolem půlnoci stavíme, je jasné, že v mínusových teplotách na promrzlé a kamenité zemi ti bez spacáků nepřežijí. "Dobře vám tak! Mohli jste spát v teple," cedí Míla mezi zuby a hledá místo na karimatku. Obalí se spacákem a vaří si teplý čaj. Je neoblomný i když nad ním stojí zimou se chvějící členové výpravy. Jsem na jeho straně, ale měknu. Takže další noc v sedě v autě. Střední Atlas, Fes - to vše projíždíme na jeden zátah v noci. Co mám říkat? Byl jsem tam?

Úschovna
    Jsem nevýslovně šťastný, že se s mým padákem setkávám. Za úschovu platíme dvoj až trojnásobek částky, kterou jsem navrhoval před 12 dny jako úplatek. Ale znáte to. Konec dobrý všechno dobré.




Návrat
    Touha vypadnout z tohoto blázince a totálně prázdné peněženky nás ženou k domovu více než počasí, takže jsme doma o pár dnů dříve.

Závěr
    "Náročné, zajímavé, poučné," tak hodnotí Jirka náš výlet a já nemůžu, než s ním souhlasit. Nezmínit se alespoň jednou větou o tom, že Maroko je opravdu nádherné a že se mi tam moc líbilo, by nebylo fér. Pěkných zážitků jsem si opravdu přivezl také spoustu. A poděkování LAA a osobně panu Zahradníkovi je namístě. Jejich ochota a snaha nám pomoci, byť v pozdních odpoledních hodinách, na mě udělala opravdový dojem.