Výlet do Mexika začíná. Sedíme v autobusu směrem na Vídeň, ve kterém neočekávaně dochází pivo už v Mikulově. Asi nepočítali s tím, že povezou sportovce. Nebýt dohledu ochotné letušky, které jsme se vryli do paměti již při odbavování, tak nejen že by nás nikdo nedokázal najít v davu, ale ani bychom neodletěli. Do Mexiko City jsme použili teleportaci. Recept je jednoduchý, stačí 6 lahví Portského.

    Po takovémto transportu člověku řádně vyhládne, a tak jsme se vrhli do první místní restaurace na autobusáku. Jejich pálivé pastičky jsme očekávali, ale to, že budeme mít opuchlé rty jak havajský trumpetista, s tím se jaksi nepočítalo. "Tady snad rvou chilli ai děckám do sunaru!" smějeme se. "Aspoň si osladíme život zmrzlinou," navrhuje Radek. Dává si červenou, která chutná jak vanilková a fialová po karamelu.

    Renča však trumfla ananasovým čili nanukem, který se fakt ale nedá. Dezinfekce je dobrá, ale pro jistotu přecházíme z Portského na Tekilu. Není Boha, abychom ty červy nevypálili. Jediné, co nás však po ránu pořádně pálilo, byl konečník. Každý, kdo po ránu vychází ze záchodu, má slzy v očích. Chilli pálí dvakrát.

    A kde to vlastně bydlíme? Valle de Bravo, městečko u jezera ve výšce 1800 metrů s malebnými kopečky okolo. Místo, kde se dá v zimě opravdu létat každý den. Překvapila nás nejen příjemná denní teplota (28 stupňů), ale i spousta zeleně, lesů a květin.

    Hned následující den dáváme tréninkovku s přistáním u jezera. Mišáka Braunera ztrácíme cestou. Ten s úsměvem na rtu říká: "Kdo jiný může říct, že vyhnil ve 2800 metrech?" V Mexiku se letí do kopce. Nejen že může být cíl výš než start, ale i vyhnít se dá nad startem.

    A kdo že to tu je? David Ohlídal, Renata Kunová, Radek Večeřa, Michal Brauner a Ivo Ohlídal.