Chcete na tomto místě svoji reklamu ?



Termické a synoptické podmínky vhodné k přeletu

Petr Dvořák

    Rád bych zde rozebral alespoň ve stručnosti synoptické a mikrometeorologické podmínky pro uskutečnění přeletu s padákovým nebo závěsným kluzákem v podmínkách naší republiky.

    Výkonnost našich kluzáků je ve srovnání s větroni podstatně horší, zejména co se týče dopředné rychlosti. Částečně je tento náš handicap snižován možností kroužit malou rychlostí na malých poloměrech, tedy možností ustředit se v samotném jádru termiky, zatímco větroně vzhledem ke své vyšší rychlosti krouží na velkých poloměrech, mnohdy na samém okraji využitelného efektivního stoupání. Z toho vyplývá, že počasí vhodné pro přelet, speciálně pro přelet na delší vzdálenost, nás potěší jen málokdy. Náhoda však, podle známého pořekadla, přeje připraveným, a proto není špatné sledovat vývoj a předpověď celkové synoptické situace abychom mohli aspoň den předem počítat s možností přeletu a připravit se.

    Pro plachtění je z celé roční sezóny nejvhodnější jaro a léto. Na jaře jsou totiž typické rychlé přechody studených front od severozápadu, za nimiž se nad naše území rozšiřuje studená anticyklóna nebo výběžek vyššího tlaku vzduchu. Studený vzduch má svůj původ v arktických oblastech, a protože při svém rychlém postupu na jih se nestačil příliš prohřát, pozorujeme zejména v noci velmi nízké teploty. Typickým příkladem je období první dekády v květnu, které se nazývá "ledovými muži". Nad již dobře prohřátý kontinent se rychle nasune studený arktický vzduch a nezřídka v těchto dnech, když se v noci vyjasní, mrzne. Počasí po přechodu takové studené fronty je zpočátku deštivé, postupně však oblačnosti ubývá až na jasno, později se také uklidňuje vítr. Dohlednosti jsou výborné, určitě 30-100 km, protože arktický vzduch je velmi čistý; silný vítr také podporuje dobré rozptylové podmínky, takže spodní troposféra není příliš znečištěna aerosoly. Zatímco se nad námi rozprostírá studená vzduchová hmota, slunce svítí v toto roční období již velmi intenzívně a rychle prohřívá zemský povrch. Ten navíc díky rostoucí vegetaci nabývá velké barevné pestrosti, což způsobuje požadované nerovnoměrné prohřívání půdy a přiléhajícího vzduchu. Zvyšování teploty vzduchu v přízemních hladinách a studená advekce arktického vzduchu vysoko nad zemí zapříčiňuje instabilitu teplotního zvrstvení, což je základní předpoklad vzniku termiky. Ideální počasí je tehdy, když zhruba dva dny po přechodu studené fronty ubývá oblačnosti na polojasno a vítr se utiší na 2 až 4 m/s. V březnu si pak můžeme být skoro jisti silnou turbulentní termikou, v dubnu až červnu poměrně dost silnými stoupavými proudy, později v létě termikou zpravidla už klidnější.

    Předpověď počasí je jedna věc, skutečné počasí věc jiná. Jako meteorolog můžu prohlásit, že předpovědět termické podmínky pro danou lokalitu je velice obtížné. Mnohokrát jsem odjel na kopec na základě vlastní optimistické prognózy s vidinou přeletu 50-80 kilometrů, a uletěl jsem trasu vrchol-úpatí (teď se mi vybavuje výčet pilotů, kteří při čtení těchto řádek říkají, že bych se měl vážně zamyslet nad vlastními leteckými schopnostmi, než nad tím, jak se vymluvit na počasí). Považuji za vhodné reálně zhodnotit počasí ráno den přeletu a na základě zkušeností podle toho upravit svůj názor na předpověď.

    Rozhodneme-li se odletět na přelet, bude dobré si vybrat reálnou disciplínu. Pokud jsou na obloze kupovitá oblaka, pozorujeme jejich stíny na zemi, abychom si udělali představu o rychlosti a směru větru ve výšce našeho maximálního dostupu.

    Zároveň odhadneme výšku základen kumulů a počítáme s tím, že v průběhu dne základny podstatně zvýší svoji výšku nad zemí. Odletět se vyplatí až tehdy, když jsou základny kumulů dostatečně vysoko. Nemá smysl dotočit základnu v 800 metrech nad zemí a s touto výškou uhánět k Neumětelům. Nejlepší termické podmínky během letního dne nastávají až po poledni, není třeba odlet uspěchat. Na druhou stranu by byla škoda, kdyby se nepovedlo hned po startu nastoupit do termiky a museli bychom ztratit spoustu času opětovným pěším výstupem do kopce a poté (již nervózní) startovat na plánovaných 50 km ve čtyři hodiny odpoledne. Jsme-li připraveni ke vzletu, pozorujeme rozložení stínů oblaků a slunečního světla na zemi a také jejich pohyb. Rozhodně nestartujeme, když svah a krajina před kopcem leží ve stínu oblaku. Teprve až se nasune sluneční světlo do předpolí kopce a na jeho svah, začneme pozorněji sledovat, zda neuvidíme přírodní příznaky existence termiky před kopcem - stočený kouř nebo prach, kroužící dravci, vlaštovky nebo rorýsi létající v uzavřeném hejnu a zvolna létající výš a výš (létají za hmyzem, který je unášen termikou vzhůru). Termika však nevzniká hned, jakmile se krajina osvětlí slunečním světlem; musíme počkat asi 15-30 minut, až se země a vzduch nad ní pořádně prohřeje. Zpozorujeme-li projevy pravděpodobného stoupavého proudu, můžeme odstartovat a letět směrem do termiky. Ustředění v jádru je věc zkušeností; snažíme se většinou nastoupat do maximální možné výšky. Taktizování za letu se příliš neliší od vyčkávací a pozorovací taktiky před startem. Uvědomujeme si směr větru při zemi, abychom dokázali posoudit, kde mají terénní nerovnosti pod námi své návětrné strany. Ideální místo pro generování stoupavého proudu je sluněná návětrná strana kopce, mírně prohnutá do tvaru jakési podkovy, porostlá trávou nebo tvořená skalním terénem, rozlehlým předpolím typu louky, strniště, oranice nebo vesnice. Členitý a pestrobarevný terén je tedy termicky výhodnější, zvláště za mírného větru. Za letu nesledujeme jenom zemský povrch, ale také vývoj oblačnosti kolem nás. Pokud dotočíme základnu kumulu a ve směru našeho plánovaného dalšího letu je několik kilometrů modrého jasného nebe, pak se vyplatí vyčkat si pod kumulem pár minut, než se před námi začnou tvořit další kupovité oblaky a my tak s jistotou poznáme, že je před námi termika. Modrá bezoblačná obloha totiž značí oblast s klesavými proudy, v níž bychom mohli překvapivě brzo skončit náš přelet.

    V pozdějších odpoledních hodinách můžeme pozorovat degeneraci kupovité oblačnosti. Obrysy oblaků pozbývají ostrosti a základny nejsou ploché a rovné, nýbrž celý oblak je jakoby rozcupovaný. Jen některé kumuly si udržují vzhled aktivního oblaku. Jsme-li stále ve vzduchu, je čas pomýšlet na dokluzovou taktiku.

    Odhadneme si vzdálenost do cíle, naši klouzavost s ohledem na vítr a podle toho (máme-li možnost) dotočíme patřičnou výšku, samozřejmě s určitou rezervou. I tak bychom ale měli dávno před vzletem promyslet, jak dlouho asi poletíme, a podle toho si stanovit nejpozdější čas vzletu. Předpokládaný čas příletu do stanoveného cíle samozřejmě položíme do té denní doby, kdy ještě můžeme očekávat využitelnou termiku. Taktika přeletového létání je obsáhlý a složitý soubor zkušeností a znalostí a vydal by na samostatnou knížku. Přejeme si, ať se nám často daří dobře taktizovat a úspěšně nalétat maximum kilometrů.


 Návrat na domovskou stránku