Příčinou vzniku termiky je instabilita vzduchu. Zahřátý vzduch má nižší hustotu než vzduch chladnější. Rozdílné zahřívání různých částí zemského povrchu způsobuje nestejnoměrné zahřívání vzduchové vrstvy nad zemí. Teplejší vzduch se rozpíná, klesá jeho hustota a stává se lehčím než studený a těžký vzduch nad ním. Překvapivě ke vzniku termiky přispívá a přidání vodní páry do vzduchu. Hustota vodní páry totiž představuje pouze 5/8 hustoty vzduchu. Jako pravděpodobné zdroje termiky tedy vyhledáváme nahřátá místa a nebo oblasti s větším obsahem vodních par. Ovšem pozor - příliš mnoho vlhkosti může mít nežádoucí opačný účinek. Dobrý způsob jak získat ten správný cit, je procházka krajinou a sledování teploty vzduchu. Jestliže cítíte teplejší vzduch, pak povrch, po kterém kráčíte, je vhodným zdrojem termiky. Mezi klasické zdroje termiky patří tmavá pole, spálené oblasti, asfaltové cesty a parkoviště, atd. Písek odráží světlo a není tedy vhodný. Některé pastviny se mohou překvapivě nahřát, zatímco jiné zůstávají studené. Podstatné je zapamatovat si pojem rozdílného zahřívání - to, co potřebujeme, je teplotní rozdíl, teplotní kontrast. Mám tím na mysli oblast, která se nahřeje lépe a dříve, než oblast s ní sousedící, která tak zůstává chladnější. Potenciálně vhodné jsou okraje lesů, břehy řek, hrany jezer. Na počátku dne jsou vhodnější oblasti, které jsou schopny se nahřát rychle. Pozdě odpoledne budou naopak vhodnější ta místa, u kterých nahřívání trvá déle. Například nad lesem naleznete stoupání i na sklonku dne.



    Samotný fakt instability vzduchu ale ještě není zárukou vzniku termiky. Jako se voda drží stropu, dokud se neutvoří kapka, tak se i nahřátý vzduch houževnatě drží země. Než ale dojde k samotnému uvolnění, musí být proces uvolnění něčím spuštěn. Vhodnou analogií je představit si zemský povrch jako strop prádelny. Stejně jako budete předpokládat, že ze stropu začnou padat kapky, tak můžete očekávat i odtržení termiky od země. Ve skutečných podmínkách hledejte vyvýšené body. Čím placatější povrch, tím méně výrazné tyto body budou. Výbornými spouštěči jsou vrcholy horských hřebenů, naopak v plochém terénu fungují jako spouštěče řady stromů, domy, hromady kamenů a dokonce i osamělé telegrafní sloupy.

    Vítr celou záležitost komplikuje. Nahřátý vzduch se může posunovat s větrem podél zemského povrchu daleko od místa svého původu a teprve potom být odtržen. V tomto případě je stoupák skloněný a vy budete mít tendenci vypadnout z něj na závětrné straně, jestliže nedokážete pečlivě středit jádro směrem proti větru. Příčina spočívá ve faktu, že vzduch ve stoupáku stoupá rychleji než vy, protože i když vůči zemi stoupáte, vůči okolnímu stoupajícímu vzduchu se mírně propadáte. Jindy může vnitřní turbulence pohybující se masy nahřátého vzduchu sama působit jako spouštěč, a to nezávisle na vlastnostech zemského povrchu. V tomto případě stoupák bude (možná překvapivě) svislý, protože jeho zdroj se pohybuje současně s větrem.

    Vítr má vliv také na charakter stoupáků. Silný vítr podporuje proces odtrhávání a výsledkem je termika charakteru bublin s krátkou dobou života. V oblastech před větrem chráněných se vzduch může před samotným odtržením nahřívat déle a vzniká tak silná závětrná termika. Zarostlé pastviny mohou být ve větrných podmínkách mnohem lepšími generátory termiky než zoraná pole, protože jsou schopny podržet zahřívaný vzduch delší dobu.

    Zkušenosti ukazují, že jakmile fouká vítr, průměr stoupáku bývá ve směru větru daleko větší než napříč, často s několika jádry seřazenými ve směru větru. Charakter termiky má tendenci zůstat během daného dne stejný, samozřejmě pokud nedojde k nějaké výrazné změně meteorologických podmínek.

Úhel náklonu
    Dobří termičtí piloti nelétají nutně ve větším či menším náklonu než piloti průměrní. Volí však právě takový náklon, který je v dané situaci vhodný pro udržení křídla v jádru stoupáku. Ačkoliv někteří autoři podrobně diskutují o optimálním úhlu náklonu, pravidlo je jednoduché. Náklon volte takový, abyste zůstali v jádru! Experimentujte. Větší náklon => lepší stoupání? => pokračujte ve zvětšování náklonu. Jestliže větší náklon vede k menšímu stoupání, pak je třeba volit otáčky více ploché. Předpokládáme-li malé bubliny blízko u země, pak je musíme točit při větším náklonu. Později během dne se začínají objevovat širší stoupáky a proto jsou vhodným řešením spíše plošší zatáčky.

    Jak ale jádro ustředit? Existuje několik způsobů, proberu tedy dva z nich. Standardní metoda spočívá v přiostření zatáček v místech, kde je stoupání slabší (abychom dostali křídlo zpátky do oblasti lepšího stoupání) a ve volbě plošších zatáček v oblasti většího stoupání. Druhý způsob upřednostňuje vnímání reakce křídla na průlet stoupáním a přibržďování (zvětšování náklonu), když cítíme jádro - více v následující kapitole.

    Někteří piloti disponují lepším přirozeným cítěním než ostatní, ale nepropadejte zoufalství, je to opravdu docela normální. Jestliže zcela spoléháte na variometr, pak reagujete s učitým zpožděním. Jistě, některé jsou rychlejší a citlivější, ale jako nástroj k ustředění stoupáku mají pouze základní využití. Kacířství nejvyššího kalibru, ale nicméně pravda.

    Ve velkém chumlu křídel na závodech uvidíte piloty, kteří krouží kolem spousty různých bodů. Proč tomu tak je? Všichni nemohou být v jádru. Skutečnost, že se někteří piloti zvedají mnohem rychleji, zvýrazňuje daný bod. Domnívám se, že opisování nesoustředných kružnic vyplývá z naprosté závislosti na variometrech kombinované se standardní metodou středění stoupáků, jak už bylo vysvětleno výše.

    Podívejme se, co se vlastně děje. Vezměme kluzák letící rovně rychlostí 36km/h (10m/s) napříč středem stoupáku. Prolétnutí stoupákem o průměru 90 metrů potrvá 9 sekund. Dejme tomu, že jádro stoupáku má průměr jenom 30 metrů, jinými slovy 3 sekundy na průlet. Kluzák nalétává do stoupání a začíná být zvedán směrem vzhůru. Zhruba po dvou sekundách stoupání začíná být změna atmosférického tlaku dostatečná, aby ji variometr mohl zaznamenat a indikovat stoupání. Armádní studie ukazují, že zhruba jednu sekundu zabere pilotovi zpracování této informace. Takže celkem 2+1 sekunda se spotřebují na zvednutí kluzáku, změnu tlaku a vstřebání informace pilotem. Jakmile tedy pilot zjistí, že prolétává jádrem, ve skutečnosti už z něj vylétává ven. Využívá-li klasickou teorii, rozhodne se k náklonu ve chvíli, kdy variometr indikuje snížení rychlosti stoupání. K tomu dojde opět za 2+1 sekundu později. Pilot jde nyní do náklonu, což mu kvůli zpoždění reakce kluzáku zabere další 2 sekundy. V této fázi je ale pilot ve skutečnosti 20 metrů za stoupákem! V tomto popisu by se dalo pokračovat do nekonečna, podstatou však zůstává následující:

    Klasická metoda středění termiky bude fungovat pouze při nulových zpožděních odezvy variometru, reakce pilota a reakce kluzáku.

    Takže se nyní dostáváme k tajemstvím létání v termice - představivosti a cítění.