"Tam nejezděte, tam takovy debilni lidi, jen samy krávy, bůůů", reaguje obsluhující Ukrajinka v mé oblíbené čínské restauraci v centru Prahy na dotaz, jaké to je na Zakarpatské Ukrajině. Tak uvidíme, ona stejně byla jen v Kyjevě. Vlastně máme už zakoupené autobusové lístky, 16.6. vyrážíme.


17.6.2006
    "Fakt chcete až do Rachiv?" zkoumá řidič busu naše plány. Linka oficiálně sice jede až do Rachiva, už za Užgorodem ale začíná špatná cesta a šoférovi se tam moc zajíždět nechce, jestli prý trváme na pokračování v cestě, domluví taxíka. Souhlasíme s podmínkou, že nám za to zajistí výhodnou výměnu dolarů na ukrajinské hřivny. Net problém a hned v následující vesnici se vynořuje místní boss s kapsami naditými bankovkami. Mlčky nad kalkulačkou domlouváme obchod, dobrý obchod. Inu, Asie začíná již za hraničním přechodem Vyšné Nemecké. Taxík, stařičká Samara, nás vyváží do vesničky Bohdan pod hřebenem Černé hory. Odtud natěžko pěšky do rázovité vsi Lugi, pohraniční stráž chce vidět turistické propustky, jakýsi letošní výmysl, jak dostat od turistů bumášku, jinak nás do pohoří nepustí. A houpající se kalašnikov tomu dodává punc důležitosti. "Tak skolko peňazí, kluci?" po hodině už nás jejich divadlo na nesmyslnou propustku moc nebaví. Byrokratický aparát je s 30 USD spokojen, jelikož začíná pršet, stavíme stan těsně za vstupní branou do Karpatského NP. Před usnutím mi jen vrtá hlavou, proč se ta babča ve vsi tak zuřivě křižovala a panebožovala, když jsme jí řekli, kam se chystáme?







    Zakarpatská Ukrajina leží v jihozápadním výběžku Ukrajiny. Hraničí se Slovenskem, Maďarskem, Polskem a Rumunskem. Její hornatý povrch (Východní Karpaty) silně kontrastuje s převážně stepním charakterem krajiny v ostatních částech země. Ukrajinské Karpaty jsou často popisovány jako Poloniny a svým charakterem připomínají Beskydy, jen jsou neporovnatelně vyšší.

18.6.2006
    "Češké pivo, mate?" mrká na nás po probuzení letitý pasák ovcí. Ugh, dědo, kdo by se tahal s pivem? Čokoláda je lehčí a na výměnný obchod za čerstvé kysané mléko taky dobrá, vnučka bude mít určitě radost. "Neměla by tu být nějaká značená cesta?" "Cest je tu několik, ale značený nejsou žádný." Při stoupání lesem a posléze proplétání hustou kosodřevinou přemýšlím nad tím, jak by se tu Klub českých turistů vyřádil s kyblíky barev. Kompas a polskou mapu tudíž střežím víc jak oko v hlavě. Dobře patrné ruiny meteorologické observatoře Bílý slon na vrcholu Černé hory (2020m) se stávají naším útočištěm před kazícím se počasí, v útrobách stanice posléze bivakujeme. Zdejší oblast má 160 deštivých dnů v roce s převahou bouřek, uvidíme zítra, na slalom mezi blesky v této odkryté hřebenovce se ale moc necítíme.










19.6.2006
    "Hele, kašleme na to, ta voda se snad neuvaří nikdy." Po třičtvrtě hodině by asi došla trpělivost každému, kdo se snaží uvařit čaj ze sněhu a furt nic. Neproniknutelná mlha naštěstí ustupuje a po chvilce objevujeme malé jezírko a několik pramenů, problém s dehydratací tedy vyřešen. "Není támhleto ta Hoverla, nejvyšší hora?" "Je, ale dnes tam nedojdeme," což ale vůbec nevadí, protože se cestou nabízí po překonání krátkého sněhového pole nádherné místo pro bivak u nejvýše položeného horského plesa na Ukrajině - jezero Nesamovité. Koupel je osvěžující, proč ale zdejší dřevo tak špatně hoří? Klobásky s fazolemi k večeři tak potupně připravujeme na vařiči.





    Karpatský národní přírodní park byl vyhlášen v roce 1968 a v roce 1992 byl zařazen do projektu Člověk a biosféra organizace UNESCO jako Karpatská biosférická rezervace. Zahrnuje masív Černé hory spolu s nejvyšší horou Ukrajiny Hoverlou a rozkládá se podél hranic Zakarpatské a Ivanofrankovské oblasti.

20.6.2006
    "Myslím, že jdeme jiným směrem než správným." To už taky tuším, ale když přes ranní mlhu není nic vidět, tak je to i s navigací těžké. "Za několikero kopci a několikero...." i tak by se dala v pohádce popsat túra k nejvyšší hoře Ukrajiny, 2058m vysoké Hoverle. Závěrečný strmý výstup a na vrcholu neveřím vlastní očím - školní zájezd capartů právě ve fázi hromadného focení. Celou dobu ani živáčka a teď takový mumraj, matně si ale vzpomínám, že i za mých školních let se koncem června sem tam nějaké ty výlety podnikaly. Je na čase pořádně zapít úspěch, otevírám Golling Obstler, speciálně k tomuto účelu donesenou pálenku z Rakouska. Sestup je pak víceméně hračkou, pod turbázou Hoverla u potůčku Lazeščina v podvečer rozděláváme oheň a opékáme buřtíky.

21.6.2006
    "To je v klidu, cestou do Jasině si stopneme nějaký Kamaz, vždyť se tu těží dřevo, budou tu jezdit co chvíli," rozumujeme nad mapou, jak překonat asi 10km dlouhý úsek po lesní cestě. Ale ouha, v našem směru ani živáček žigul neřídí, dřevorubci sjíždějí až navečer, nezbývá než šlapat pěkně po svých. Slunečník Staropramenu před magazínem, místní pivo Oboloň, zkrátka chlapi sobě i v Lazeščině. Na trhu v Jasini, bývalé českolovenské nejvýchodnější výspě ("Od Jasině do Aše, republika je naše."), kupujeme kapitalistickou Coca-Colu a banán z Ekvádoru a obdivujeme huculský dřevěný kostel Strukivska cerkev z 18. století. "Vy z Prágy? Májet masť na kolená?" Marně vysvětluji babče obývající salaš nad Jasiňou, že mast s sebou nemáme. Úkoluje nás tedy, že až tu půjdeme příště, musíme jí jednu přinést. Myslím, že až tu půjdeme příště, babča už tu asi nebude. Po dnešní porci kilometrů nemáme sil se ani podívat do mapy, měli bysme ale být někde ve Svidovecké polonině.










22.6.2006
    A tež ja! Z 1707m vysokého Stochu je pěkný výhled po celém Svidoveckém pohoří, které se dá též absolvovat jako hřebenovou túru. Hupky dupky na nejvyšší horu Svidovce, 1883m vysokou Bliznicu. Na vrcholu nás Jelena s přáteli zvou na nečekaný piknik. Mají opravdu vše od vajíček s bramboráky přes vepřové maso až po bábovku a domácí víno a mnoho dalšího. Trochu se stydíme, že jim můžeme nabídnout jen čokoládu a dehydrovaný chléb, berou to ale s úsměvem. Mezinárodní vztahy utuženy, sestup do vesnice Kvasy, snažíme se stopnout nějaké nabližovadlo so Solotvina.






    "Ja, Kolja a mužeš počesku hovorit, do Solotvina net problem, budet 75 hriven," to je úleva, po více než hodině stopování přeplněných autíček bereme jakoukoliv cenu. Vozidlo připomínající trosku žigulu se dává do pohybu, v podvečer jsme díky Koljovi v Solotvinu. Co tam?



    Koupání v úžasných solných jezírkách, které nám doporučil řidič autobusu, že prý tam vždycky tráví dovolenou. Je to vážně supr, lehnout si na hladinu a klidně usnout, jak je voda hustá. Dokonce tam jakýsi málčik skočil z břehu šipku a po letmém ponoru odskákal po hladině jezera jak žabka, celkem sranda.




23.6.2006
    "50 hriveň, dobra cena, niž ňemožu, mam rodinu," snaží se nás přesvědčit taxikář na nádraží v Chustu. No jo, ale když bus, který sice jede jen jednou denně, stojí 12 hriveň, má to těžké. Chudák holčička v Mižhirji, prodala nám pirožky na trhu za běžnou cenu a pak to schytala, že turistům má nasadit. Taxíkem do Siněviru, v dřevěné kolibě pravý ruský šašlik, naše návštěva neunikla Vasilovi, místnímu povaleči, který za pivo ochotně z rukávu vysype několik podstatných událostí, které se v obci poslední dobou udály. Trochu hůře ale artikuluje, nejsem si jist, zda jsem všem peripetiím porozumněl správně. "Tady nedobré místo pro stan, strom suchý a spadne," radí nám dobře kolemjdoucí kozák. To víme taky, ale nikde jinde na strmém svahu Kamjonky není další místo pro bivak. Celou noc mám uši napjaté, zda neuslyším zvuk lámajícího se dřeva přizabíjícího nás ve stanu.







    Siněvirský národní přírodní park byl vyhlášen roku 1989 v centrální části Zakarpatí. Zahrnuje dolinu řeky Terebly od jejího pramene v Siněvirském jezeře až po Koločavu. V parku se vyskytují nejrůznější biosystémy - poloniny, pralesy, suťoviska, jezera, mokřiny i louky.