Chcete na tomto místě svoji reklamu ?


  ... návrat do rubriky.
 English version



Létání je jako upír

Neznámý autor


(Podle zaslaného původního textu přeložil Standa Hlavinka.)
 

    Létání je jako upír, který člověka vysává. Než jsem se stal pilotem, pracoval jsem. Jedl jsem. Spal jsem. Teď ale létám. Létání je nepopsatelná věc. Prostě létáš. Jakmile to jednou zkusíš, už nikdy tě neuspokojí žádná pozemská činnost a neustále vzhlížíš k oblakům.

    Než jsem začal létat, sledoval jsem při řízení auta silnici a teď koukám po mracích. Než jsem poprvé okusil létání, snil jsem o úspěchu v podnikání a teď sním o delším přeletu. Než jsem začal létat, snil jsem o prohloubení přátelských vztahů a teď sním o nastoupání co nejvýš. Je vznášení se ve vzduchu tou nejsobečtější činností, jakou lze vůbec vymyslet? Nebo jenom prostě nejsem dokonalým člověkem, pokud nelétám? A jsem vůbec někým lepším právě proto, že létám? Nebo jsem naopak jakýsi podivín, protože k životu potřebuji létání? Není létání nějaká nemoc? Nebo je to naopak naplnění a dovršení všeho? Je to dáno geneticky? Nebo je to nějaký druh drogové závislosti?

    Ať se to snažíš jakkoliv popsat, jakkoliv definovat, je to naprosto nepostižitelné. Můžeš si létat, jak jen chceš. Můžeš točit stoupáky, brázdit vzduch nad hřebeny hor nebo létat v úzkých údolích. Stejně nikdy nebudeš mít dost. Už jsi někdy zažil takový let, po kterém bys prohlásil - teď jsem toho konečně dosáhl? Ne. Vždycky víš, že bys mohl letět výš, dál a lépe, kdybys točil ostřeji nebo opustil klesání dříve nebo zůstal ve stoupáku déle nebo, nebo, nebo …

    Nemá to konce. A možná právě proto nikdy nemáme dost. Snad proto se pořád pídíme za dalším stoupákem, dalším letem, dalším mrakem a dalším okamžikem, ve kterém se čas zastavuje a všechny pilotovy smysly vnímají jenom pohyby vzduchu. Kdy se celá jeho mysl soustřeďuje jen na to, kde je stoupání. Všechno ostatní v té chvíli ztrácí na významu a tento okamžik je vším. Právě teď. Tento stoupák. Tento mrak. A tento let.

    Opil jsem se. Byl jsem hodně vysoko. Nedokážu myslet na nic jiného než na to, jak žebrám o zopakování takového letu. Je to cosi prchavého a nedosažitelného. Už nikdy se tam nedostaneš! Možná proto stále sleduju předpovědi počasí. Možná z toho důvodu taky smolím tyhle řádky. A možná právě proto vyjíždím, i když to venku vypadá úplně beznadějně.




    To bylo tehdy, jak jsem … A nebo jindy, když jsem …

    Ale proč se pokoušet to vylíčit nebo popsat? Jak to chceš provést? A kolikrát ses o to už pokoušel? To prostě nejde. Můžeš vyprávět o načasování svého startu, o sledování ostatních, jak se vznášejí kdesi vysoko, zatímco ty klesáš, o zachycení v malé výšce, o stoupáku s průměrem jako míč. Jako kdybys mluvil čínsky. To se zkrátka vůbec popisovat nedá.

    Už nikdy nebudu tím, kým jsem býval. Už nikdy mi nebude stačit méně. A to je ten důvod, proč létání člověka vysává jako upír.


 Návrat na domovskou stránku