Pomalu ale jistě se začíná v závěsném létání projevovat nový trend. Se zhruba padesátiletým zpožděním piloti rogal nenápadně následují své kolegy plachtaře a stále častěji se vyskytují nejen na kopcích, ale i na letištích a jiných plochách a to i v oblastech, kde největší hora jsou štafle. Příčin je několik. Kromě pilotů, kteří to mají na nejbližší létatelný kopec příšerně daleko (pro některé je potřeba na takovou cestu i pas) existovala dále skupina lítačů, kterým vadilo, že je to někdy všude, jen ne na kopci, na který se vypravili, že se může otočit vítr, že na rampách bývá taky tlačenice, a proto je třeba zkusit něco jiného. Inspirace plachtaři dost pomohla a tak se začalo vlekat. V podstatě se nabízely dva systémy. Vlečení zezdola, ať pomocí navijáků, lan s pevnou délkou za autem nebo motorovým člunem nebo odvíjených lan se ukázaly použitelné jen někde. Ne všude je pláň na kilometr lana, rozlehlé jezero nebo cesta, kterou nekříží jediné dráty nebo větve, ne vždy je po ruce minimálně dvojice "otroků," kteří po celý den budou tahat lana tam a zpět a závidět ostatním, jak si poletují. Druhý způsob přišel na scénu trochu později. Nejdříve se musela vytvořit základna pilotů UL (nezřídka odpadlíků od závěsného létání a tudíž se spoustou kontaktů na bývalé kolegy), kteří své stále lepší stroje propůjčili k tahání jiných.

    To, že se nejedná o žádný výstřelek, dokazují poslední dva šampionáty, které se uskutečnily tímto způsobem. ME v Maďarsku bylo poměrně striktně organizované a využilo letitých zkušeností domácích s národními závody a poměrně slušné základny použitelných vlečných strojů. V Austrálii, která je rozlehlejší ale také vzdálenější, byl způsob, jak se dostat do vzduchu, ponechán plně na jednotlivých týmech, tudíž byly k vidění snad všechny výše uvedené způsoby. Snad až na ty čluny.


    Také u nás pomaličku propuklo létání nejen do rovin, ale i obráceně, vlečených a navijáků nebylo přehnaně mnoho a občas se o nich vědělo jen v nejbližším okolí. V posledních pár letech se už začalo za vlekáním jezdit (např. do Podhořan, Sedlčan, Šumperka nebo Žďáru), přibylo i výkonů ulétnutých po vypnutí lana, takže pomalu nazrávala doba zkusit si taky zazávodit. Většina horstev u nás má startoviště pro závodění orientované vždy jedním směrem, takže po několika závodech, zorganizovaných v oblasti, kde u nás foukalo jinak, než bylo třeba, začaly sílit hlasy volající po vlekaných závodech mistrovství republiky. Letos zvolené představenstvo se rozhodlo uspořádat tuto novinku napoprvé jen cvičně, tj. jako volný závod. A jak řekli, tak udělali.

    V termínu 6.- 9.června se uskutečnil na letišti v Přibyslavi u Havlíčkova Brodu první vlekaný závod u nás. Termín byl znám dostatečně brzy, ale vzhledem k našlapanému kalendáři pilotů a nezávaznosti případných výsledků nebyla účast nijak závratná. Na 15 přihlášených pilotů byly zajištěny tři vlečné, jedna místní, proti dosti svižnému jižnímu větru se včas procpaly na místo podujetí tříkolky Petra Hnilici ze Šumperka a Zbyňka Adama z Milovic.

    Stále sílící jihovýchodní vítr poznamenal průběh závodů víc, než bylo zdrávo. Jediným možným typem trati, kterou mělo cenu vypsat byl cílový let. První den byl jako cíl určen 99 km vzdálený Jičín. Piloti se do startování v pořádném vedru a silném větru nijak zvlášť nehrnuli, vše rozpohyboval až před třetí hodinou Dan Vyhnalík, pak šla jedna vlečná za druhou. Prvním úkolem bylo přežít turbulentní výprask, daný již zmiňovaným průvanem, druhým neméně náročným bylo se zachytit. Ten den se to podařilo pouze dvěma z 15 závodníků, Lubinovi a Martinu Křížkovi. Vítězem kola se stal Lubin Genčur, který se po necelých třech hodinách objevil v cíli.

    Druhý den bylo jako cíl určeno letiště Mladá Boleslav, vzdálené 110 km. Meteorologická situace, dosti podobná předešlému dni, byla vylepšena blížící se frontou a výskytem bouřek v těsném okolí letiště. Startovat se začalo poněkud dříve, nicméně se na všechny nedostalo. Nedaleká bouřka spolu s utvářením terénu se postarala o vtíravý pocit všech tří vlekařů, že je jim usilováno o život. Na trať odešlo pouze několik odvážných, kteří vydrželi na laně do přijatelné výšky a nevypli se nebo neutrhli (to častěji) dříve. Výkonem 20 km se stal vítězem kola Martin Kříž před Pedrem Nedomou. Blížící se fronta, beznadějná předpověď na další dva dny a snaha ušetřit dovolenou závodníky tu neděli doslova rozprášila, takže soutěž byla ukončena. Celkovým vítězem se stal Genčur Lubin.

    Hlavním úkolem této soutěže bylo prakticky ověřit schopnost či neschopnost zorganizovat a uskutečnit plnohodnotný závod tímto způsobem. Dá se říci, že po stránce organizační je reálné celou akci na úrovni mistrovství republiky zvládnout.

    Náplň práce ředitele závodu, startérů a časoměřičů (v našem případě spíše výškozapisovatelů) se s velikostí závodů v podstatě nemění, dá se zvládnout z vlastních řad. Počet pilotů na jednu vlečnou nebylo možno prověřit do důsledku. U některých rozum zvítězil nad soutěživostí a bobříka zděšenosti v takovém větru chvályhodně přenechali jiným, také díky tomu se nic nelámalo. Nicméně již dříve vydedukované číslo 5-7 bude odpovídat naší realitě.

    Jestli je potřeba nezbytně něco zlepšit dříve, než propukne první vlekací mistrák, je to v každém případě technická stránka věci a volba lokality. Vybavení vlečné zpětným zrcátkem je naprostou nutností, vyklánět se ze sedačky a nebo zaměstnávat dalšího předávače startovacích signálů je nesmysl, o kontrole za letu ani nemluvě. Nedá se mávnout rukou ani nad kvalitou, tedy i stářím vlečného lana a jeho opatření padáčkem a funkční trhací pojistkou. O takovém mávnutí rukou by mohli vyprávět místní vlekaři, kteří po přetržení lana dosti pochybné kvality přišli o vrtuli. Zkoušky trhacích pojistek ukázaly, jaké šňůrky do budoucna používat, aby se nezdržovalo opakovaným rozjezdem, když to praská zbytečně, ale aby uletěly tehdy, když mají. Startovací vozíky jsou nyní už k dispozici v požadovaném množství.

    Jestliže má být počet odlétaných kol vyšší než při létání soutěže z kopce, je vyloučeno podcenit výběr letiště, kde celá akce proběhne. Když prší, nelétá se z kopce ani z letiště, to je jasné. Když moc fouká, nejde to z velkých kopců a jak jsme zjistili, ani z některých letišť. Při výběru plochy je třeba zvažovat nejen počet startovních uliček při různých směrech větru, ale také to, co provedou okolní kopečky, když trochu přifoukne. Věřím tomu, že takové plochy, nemusí to být jen v naprosté rovině, u nás existují. Do příštího roku je jistě vytipujeme a pak už to bude na ostro, pánové !