Vánoce se blíží rychlostí nakopnutého psa a každý je prožije po svém - na horách, v práci, u televize. A jsou i tací, kteří rádi zkoušejí nové, nezaběhnuté praktiky. Jsou tím pověstní a nezaleknou se ničeho. A právě pro ně mám jeden žhavý tip. Prožít Vánoce tak, jak je prožívají Maorové, původní obyvatelé Nového Zélandu.

    Maorové, jakožto polynézský národ, původně Vánoce vůbec neznali. Ozbrojeni oštěpy, klacky, kyji a primitivními vrhacími tyčemi se pouštěli do kmenových válek a víra v křesťanského Boha jim byla víc než ukradená. První záchvěvy křesťanského smýšlení přišly teprve s poznáním, že jim tato víra umožní veselit se a oslavovat různé svátky, přesně zapsané v křesťanském kalendáři. Tedy už ne jen tehdy, až si jejich velekněží vzpomenou a tudíž prakticky bez přípravy, ale naopak cíleně a řádně se připravit na oslavu a související hostinu.

    Bohužel první křesťanští misionáři nevěděli o maorských kanibalských choutkách, a tak po prvních ostrovních Vánocích roku 1815 museli církevní hodnostáři poslat z Evropy další, čerstvou várku nadějných a uvědomělých misionářů. Ti své předchůdce samozřejmě nenašli, zato je vítaly už od pohledu nadšené skupinky na Vánoce se těšících Maorů. Trvalo to dvanáct dlouhých let, než se vysvětlilo toto krvavé nedorozumění a mohla tak začít nová vlna křesťanizace.



    Žádný lidský počin se neobejde bez problémů, natož pak tak obtížný úkol, jako byl tento. První problém nastal, když Maorové počali chodit do nově postavených kostelíků tak, jak byli zvyklí. Totiž nazí. To samozřejmě budilo obrovské pohoršení, a tak s novou várkou misionářů muselo být nutně posláno i velké množství plátna na oděvy domorodců. To však Maorové hbitě použili na stavbu svých oplachtěných kánoí. Zloba misionářů byla marná a padala na skutečně neúrodnou půdu. Teprve až po čtvrté zásilce plátna se podařilo nasytit ostrovní loděnice natolik, aby zbylo i na potřebné oblečení. Bohužel to bylo zrovna v době, kdy i ti nejtrpělivější Maorové usoudili, že Boha v kostelících asi nikdy neuvidí. A začala tak dlouhá krize novozélandského křesťanství.

    Do té doby však mohli domorodci poznat, že evropská víra jim skutečně může přinést mnoho dobrého. Lana, plachty, kovové zbraně a občas i chutného misionáře. A rozhodně nechtěli tuto pro ně bezednou studnici nových materiálů a technologií zbrkle opustit. A tak i když pocítili, že usilí misionářů polevilo, neuzavírali tuto kapitolu a trávili křesťanskou krizi po svém.

    Nejspíš víte, že Bungee Jumping jako sport vznikl právě na Novém Zélandu. Ale co už asi nevíte, je to, že se tak stalo právě v období této krize, někdy kolem roku 1833. Maorové ve své vrozené hravosti a se smyslem pro zábavu totiž zrovna hledali nový iniciační obřad. Tedy obřad, po kterém by mohli být dospívající mládenci prohlášeni za muže.

    Podle první, poněkud primitivní verze měl takovýto adept vylézt bez jakékoliv pomoci a vybavení až do koruny nejvyšší borovice (cca 18 metrů), čímž by projevil dostatek odvahy a fyzické síly. To se ale zakrátko ukázalo příliš jednoduché a na obtíž přibyla i žádost adolescentů o příslušející sexuální život. Proto velekněží odhlasovali novou proceduru. Mělo jí být sjetí úseku divoké řeky s pomocí krátké, ze dřeva vydlabané desky (jednalo se mimochodem o předchůdce dnes populárního River Surfingu).

    Velekněží se však obávali obtížnosti takového úkolu a proto znovu sáhli po pomocné ruce křesťanského světa. Lépe řečeno, vylákali misionáře na prohlídku řeky a v patřičném momentě mu strčili vydlabanou desku do ruky a shodili ho do divoké řeky. Ubohý misionář se utopil a velekněží museli znovu přemýšlet.

    Zanedlouho se vrátili k první "stromové" variantě, ale vylepšili ji o onu geniální myšlenku - skok dolů s uvázaným lanem. Ze strachu z mrtvých nebo zmrzačených mladých bojovníků však znovu sáhli po osvědčené metodě křesťanské pomoci. K smrti vystrašený misionář tuto zkoušku kupodivu přežil a stal se tak prvním skokanem na světě. Jen pro upřesnění - verze s gumovým lanem se začala propagovat až někdy kolem roku 1988 nějakým panem Hackettem, který na tomto nápadu náležitě zbohatnul. Ale to už Maorská historie samozřejmě nedatuje.



    Ale abych se vrátil zpátky k vánočním svátkům. Maorové již dnes mají křeťanské svátky pevně zakořeněné ve svých myslích. Na Vánoce se těší stejně intenzivně jako kdysi jejich předci, ale naštěstí pro ostatní ostrovany už zanechali obávaného kanibalismu. Při štědrovečerní večeři si však v modlitbách alespoň symbolicky připomenou první misionáře a jejich zásluhy. Menu tvoří banány, ananasy, nektarinky, kiwi a další dostupné ovoce, ale taky malý kousek hovězího. Je dost možné, že jde taktéž o symbolické připomenutí.

    Po večeři však začíná velkolepá show, kdy se mladí i staří bezhlavě vrhají do všech dostupných adrenalinových sportů. Každá větší rodina má své gumové lano (jako projev jakési solventnosti nebo společenského postavení). Čím delší, tím lepší. A samozřejmě ho pečlivě opatrují právě pro podobné akce, jako jsou Vánoce. Novým trendem je dnes málem zapomenutý předchůdce Bungee Jumpingu - River Surfing. A tak si hlavně mladí pořizují neoprény a s malým surfem skáčou do nesčetných peřejí ještě nesčetnějších novozélandských řek. Maorové si jakoukoliv oslavu dokážou vychutnat až na kost a jejich jiskřivé pohledy jsou přitom víc než výmluvné.



    Z Nového Zélandu přeje klidné a příjemné prožití vánočních svátků Dalibor Carbol a Blanka Smékalová.