Chcete na tomto místě svoji reklamu ?


  ... návrat do pořadí.


Pilot: Černý Roman, 750 02 Přerov, Velká Dlážka 27
Kluzák: Quasar Flavio
Datum letu: 20.5.2005
Startovní bod: Velký Javorník
1. otočný bod: - -
2. otočný bod: - -
Cílový bod: Pržno u Vsetína
Ulétnutá vzdálenost: 21 km

    Je to teprve druhá sezóna, kdy sedím nad mapou a snažím se vymýšlet různé kombinace FAI trojúhelníků. Mým konzultantem je Karel Haman a vždy se usmívá nad mým úsilím. Podle mne jsem majitelem velice dobrého kluzáku a po kombinaci MAGIC a EXTRALITE 147 mi připadá jako nažhavený závodní speciál.

    Již celý týden napjatě sleduji předpovědi počasí a svůj plánovací diář s množícími se úkoly. Od středy se domlouvám s Karlem, že to v pátek půjde a mohl bych si dát po desetidenní přestávce svůj druhý startík na Fláviu. Od rána jsem makal, ať stihnu smluvený čas. Ve 12:30 přijíždím na Dolní Bečvu a spěcháme společně na Velký Javorník, kde nás už čeká smluvená partička. Stavíme celkem pět rogal a dostávám předstartovní horečku. Rychle zaběhlý rituál, párkrát s pískem, láhev pití do buleťáku, kontrola křídla a chystám se na start.

    Začínám se divit čím dál víc, co tam dnes dělám a to především v okamžiku, když vidím padáčkáře startovat jako když je někdo střílí gumou do vzduchu. Docela to foukalo a po deseti minutách zápasení s křídlem se vítr trochu zklidnil, a tak jsem si hupsnul přímo do stoupáku. V ten okamžik začalo malé rodeo, kolem startu poletovalo tak sedm padáčkářů a úspěšně jsme se vyhýbali. První stoupák byl hodně rozbitý a průměrovací vário mi dávalo 1,2 m/s. Dostal jsem se tak 200m nad start a horní patra se mi docela líbila. Bylo to tak 45 minut jak na houpačce. Občas to vadlo a pak začínalo být hodně těsno. Vítr vanul svižně a svahovat se dalo vcelku příjemně, pokud si člověk nezaletěl do závětří kopce, kde to sice dávalo víc, ale hrazda pode mnou občas poskakovala, jako když klepete koberce.

    V tom okamžiku jsem dospěl k přesvědčení , že to již pro mne není a celý utahaný z té spousty zbytečných řídících zásahů, jsem se snažil dotočit co největší výšku a zkusit si přeskočit na Dlouhou. Prostě když to nevyjde, tak si sednu na přistávačku u Veřovic.

    A tak vlastně začal můj první přelet. Na Dlouhou jsem se dostal bez problémů. Po cestě jsem potkal rozbitý metr a za neustálého točení vyšší moc udělala zbytek za mne. Tam jsem se připojil ke skupince dvou padáků a vcelku jsem si s jedním z nich chvíli zatočili na stejné úrovni. V okamžiku, kdy jsem se začal pozorněji věnovat tomu, co se ve vzduchu děje, již to nebyla pravda a slušně jsem ho protočil. Na výškoměru jsem měl 1150m, a tak nejprve nesměle jsem se pustil po hřebeni směrem na rybník Kacabaja. Kolegové padáčkáři měli stejný úmysl, jen byli o 1km dál a zdálo se mi, že už běží po hřebeni. Celou dobu jsem si hlídal případné možnosti na přistání a vzpomínal na veškeré rady zkušených pilotů o tom, že hřeben nosí a přistát na Kacabaju je jako první přelet velice dobré.

    Byl jsem rád, že nemusím točit, vzhledem k mému fyzickému stavu jsem se těšil na to, až tam sednu a to do okamžiku první výhledové zatáčky.



    Pro mne do té doby idylické místečko s rybníčkem a lehce akčním přistáním do mírného svahu, kde po cestě musíte přeskočit stromy lemující volejbalové kurty a kolem vedoucí nějaké dráty, se stalo lehkou noční můrou. Měl jsem tak 300m k dobru. Připomenuv si poučku, že pilot v luftě hlavně nesmí chrápat, jsem vše přehodnotil a přeskočil na krásně nasluněné hnědé pole, že si zde ustelu. Potkal jsem zde stoupáček a s úsměvem pod kuklou si řekl, že se aspoň před přistáním pořádně rozhlídnu. To mi však vydrželo až do 1370 m při průměrném stoupání 2.5m/s, a to už bylo rozhodnuto. Letí se dál.

    Někde ve směru na Valašské Meziříčí jsem viděl zuřivě točícího padáčkáře, a tak když může on, já taky. Klíč od Karlového Subaru mne hřál v buleťáku a již mi bylo jasné, že dnes svozaře nedělám. Pustil jsem se jako dravec za padáčkářem a bylo mi v celku smutno, když vzápětí dohnal svůj vlastní stín. Dostupy nebyly vysoké, a tak jsem se pohyboval od 600 do 1370m nadmořských. Na dva menší zvedy jsem se dostal k Valašskému Meziříčí a v dálce jsem luštil Vsetín. Pod sebe jsem rozprostřel dokluzový trychtýř tak, abych v každém okamžiku doletěl někam na přistání.

    Val Mez jsem hezky přebalónoval točením nuliček a čtvrt metrů a posouval se směrem k Jablůňce. Notně unavený jsem si vyhlédl pole na správné straně řeky, ale záložní nakonec vyhrálo, samozřejmě na špatné straně řeky. První varianta nevyšla vzhledem k tomu, že uprostřed stál sloup vysokého napětí a jeho dva kolegové se mnou hráli na schovku. Nechtělo se mi věřit, že v době cenového růstu kovového šrotu by bystří bezdomovci nechali stát někde sloup bez drátů. Takže následovali poslední okamžiky zmobilizování zbytku sil, vyrovnání se s přízemní turbulencí a podrovnání u Pržna. Ten den celkem 21km a 1 hodina 39 minut ve vzduchu a přede mnou hledání nejbližšího mostu přes řeku na hlavní silnici. Ta moje byla totiž cyklostezka podél Bečvy. Takže letu zdar a snad někde ve vzduchu příště.

PS: Děkuji Karlovi Hamanovi za skvělý kluzák a už se těším, až osedlám jeho bezstožárkový Relief.


 Návrat na domovskou stránku