Poučen krizovým vývojem jsem nakrmil GPS čerstvejma baterkama a v neděli ráno jsem opět strašil na letišti. Jaké bylo naše překvapení, když nás náčelník aeroklubu, zřejmě lehce znervóznělej faktem, že na ploše má ten den víc než deset lítacích aparátů, začal posílat do háje. Po výměně názorů, za kterou se mu tímto omlouvám (sám jsem byl při pohledu na nebe a při vzpomínce na včerejší "blatouch" taky pěkně vykřečovanej) jsem usoudil, že tady už nám nenalejou a začal zvažovat, jak se dostat do luftu, aniž bych musel na ploše přešlapovat, než si páni Dánové dolítaj svý první sóla.

    Po obhlídce polí v těsném sousedství okrsku letiště jsme na vlekání museli rezignovat, neboť všude bylo obilí ještě v rozpuku. Takže kopce. Ondra Vymazal, jehož Xtralita jsem měl taky na střeše, navrhl fungl nový startoviště, prý nějaká paseka v masivu Kralickýho Sněžníku, kousek od Hynčic pod Sušinou. Doplnit mančaft o Oldu Bergra s třetím érem a náhodně odchycenou řidičku bylo už dílem okamžiku. No, vysápat moji Toyotu po příšerně kamenitý cestě znamenalo porušit hned několik fyzikálních zákonů najednou, ale touha flugnout si zvítězila. Ostatně tu proraženou pneumatiku Helenka vyměnila, až když jsme byli všichni v luftě.

    Skočil jsem do toho jako první. Mraků podstatně míň, než předešlej den, přímo před startem čtyřmetr, kterej se ovšem ve 2200m rozsypal. Vědom si pravidel Poháru (start v ČR) jsem si dovolil dobrat pod baňatým kumulkem nějakejch sedm kiláků v polským vnitrozemí. Je fakt, že i při sebevětším hnití by mi to někam ke Králíkům vyšlo. Přeskok na Suchej Vrch byl docela sranda, znovu jsem měl bázi někde u Jablonnýho nad Orlicí. Naposledy jsem zahlíd kluky, plendající se kolem startu a vydal se dál. Kolem Pastvin byla docela pauza, takže další bidlo s bídou půldruhýho metříku jsem potkal až nad žamberským letištěm v mizernejch třinácti stovkách. Rozhodnutej nedopadnout jako den předtím, jsem poctivě dotáčel, co to šlo. Moc to zrovna nešlo, takže místo po mracích jsem mžoural, z kterýho pole se co trhne. Někde u Vamberka jsem málem dojel na porušení zásady, že při záfuku je neradno se vracet. Opustil jsem rozbitej půlmetr v 1500m a tři kiláky se prodíral proti větru k Vose, zvedající se nad ohromným lomem. Než jsem se tam procedil, stoupák vyhasl, Vosa si šla po svejch a já protáhl ksicht a rozepnul buleťák. V těch devíti stech by byl optimismus opravdu dán jen nedostatkem informací. Někde u Kostelce n.O., kde jsem opět byl jen o 600m níž, jsem trefil nulu. Pár minut jsem s ní jen tak vyráběl kilometry po větru, pak to přidejchlo a já se nad rozsáhlejma lesama začal zvedat. Někde v 1800m mi došlo, že tímhle tempem se základny dočkám někde mezi hradeckým a pardubickým letištěm. Nezbylo, než se vyfláknout na tenhle stoupák a cpát se jižnějc, na zemi jako kdybych už viděl všechny ty lajny cétéerek a téemáček, byl sice víkend, ale co kdyby vojákům zbyly prachy na petrolín a já jim zacláněl v obraně vlasti? U Chrudimi to zabralo konečně trojkou a já až nad podhořanský letiště štrejchal základny. Sice jsem měl za sebou kilo, ale hodin bylo jak u hodináře a má bolavá pazoura se začala ozývat. Bodejť by ne, když do teď jsem ji tejral maximálně po hodince a půl. Při oblítávání čáslavskýho letiště jsem se zabořil opět pod tisíc. Dál už jem to neznal, tak jsem to pustil na jihozápad, tam, kde se proti odpolednímu slunci blejskala Želivka. Vypadalo to, že přeskočím les před sebou a ustelu si. Za lesem, jako zjevení, kde se vzalo, tu se vzalo, letišťátko jako z pohádky. Bazén, kurty, slunečníky - prostě idyla.

    Přes hangár se zřetelným nápisem AEROKLUB ZBRASLAVICE jsem přepad ve dvou stech, koukal po rukávu a dělal rozpočet, když tu jsem kousek od sebe zahlíd dravce, usilovně předstírajícího točení. Těch dvěstě metrů jsem to k němu protáh a ono to opravdu zabralo. Už jsem zažil i jednodušší stoupáky, ale dalo se. Byla z toho dvojka do 1800, která mě snesla nad vodní nádrž Želivka. V tu chvíli jsem už ale pomalu chápal lišky, který jsou schopný si v železech ukousnout vlastní pracku. Motivace k letu bledla nepřímo úměrně s mžitkama před očima, fakt už jsem nevěděl, kam tu ruku vrazit. Přeskočil jsem vodu, ještě jednou pár stovek dobral a zamířil ke kopci, dost výraznýmu, aby moh být domovem Rohypnolovejch rytířů a jmenovcem aeroklubáckejch plechovek. Na úpatí legendárního Blaníka jsem ještě zkusil něco vymyslet, snad každý vyhřátý pole dávalo aspoň nulku, ale věděl jsem, že jestli můj Topless ukočíruju jednou rukou, nemusí to platit o přistání. U vesnice Načeradec jsem si vyhlídl jedno z mála polí bez kukuřice a v dolíku u obrovskýho hnojiště nečekaně ladně přistál.

    GPS ukazovalo 157km domů a já, ač naprosto grogy po víc jak čtyřech a půl hodinách letu, jsem si začal nadávat, že stačilo poslední hodinu dobírat stoupáky nadoraz, tím vyrábět další kiláky a na závěrečnej dokluz nasadit minimálně o hodinu později a padesát dál. Podmínky na to tuti byly, moje kondice buhužel nikoliv. Takže pambuzaplať, aspoň takhle.

    To, že se v těch dnech dařilo všeobecně, svědčí i plachtařská tisícovka, padáčkářskejch stovek nepočítanejch, taky cílak 133 km Martina Kříže na trubkách je hezkej. Jakmile bouchne takový počasí, jako o letošních prázdninách, chce to jen jedno. Letět nadoraz. Nepřemejšlet, kdo mě sveze domů, zapomenout na pracovní úkoly dalšího dne, na to, že pět hodin v luftě dokáže dokonce i bolet (to se mi jaksi nepovedlo) a letět. V ten moment se sen přebruslit republiku na jeden zátah začne jevit docela reálně.