Neděle, 25. srpna 2002. Krásný, slunečný a termický den. Ve čtyřech vyrážíme na Radhošť v Beskydech. Fouká velmi slabě proti, občas se k tomu přidá termika. Jsem tu poprvé, kámoši mi vysvětlují, kde je přistávačka. Zkušenostmi a délkou létaní patřím mezi začátečníky, ono půl roku aktivního létání není žádná sláva, přesto si říkám: "Žádný problém, přistanu přece skoro kdekoliv, mám za sebou několik úspěšných přistání na startu Stolovky a Javorníka". Nutno dodat, že ten poslední na desetimetrový strom, neboť vítr zesílil a už jsem se nedokázal prosadit, chybělo mi tak 5 metrů, Padák mám celkem nový, ale školní s nepříliš dobrou max.rychlostí a klouzavostí.

Ale zpět na Radhošť. Startuje zkušený instruktor, chvíli se motá před svahem, pak to najde, ustředí a už poletuje vysoko nad našimi hlavami. Další startuje kámoš, leč zakopne a ryje držkou zem. Zvedá se, je celý, ale pěkně podřený. No nic, říkám si, aspoň mi uvolnil cestu, tak při nejbližším závanu jdu do toho. Hledám před svahem, vpravo i vlevo, nic. Pouštím to víc dopředu, kde to před chvílí bylo. Ano, skutečně tam něco je, ale nedokážu to ustředit, mám už malou výšku, tak 50m nad stromy. Měl bych se obrátit vpravo, kde je dle popisu přistávačka a přistát, ale nedá mi to a zkouším ještě víc vpředu. Touha najít a vytočit stoupák je silná, protože jsem už delší dobu nic pořádného nevytočil.

Nenacházím téměř nic, jen hniju. Před sebou vpředu vpravo vidím nějaké domky, malé loučky a cestu lemovanou zprava dráty s napětím, ale v dostatečné vzdálenosti. Tam někde bych mohl přistát, přinejhorším i na té cestě, říkám si. Jak přilétám blíž, vidím, že dráty jsou i všude kolem, jeden zrovna pár desítek metrů přede mnou. Odhaduji, že bych je měl s nějakou rezervou přeletět.

Špatný odhad, nepočítal jsem s třímetrovým klesákem. Dvacet metrů před nimi mi dochází, že je nepřeletím, a tak to v mírném rozrušení strhávám doprava, kde však je desetimetrový strom a hned za ním zase dráty. Vletám do stromu, ten mě zabrzdí, padák nade mnou se bortí a přepadává přes dráty. Já se propadám o dva metry níž, pak se zastavuji a zůstávám viset tři metry nad zemí ve stromě. Drží mě padák zamotaný do drátů.

Chytám se kmene, odepínám se a seskakuji na zem živý a zdravý. Scházejí se místní lidé, s jedním jdu volat do Severomoravské energetiky. Po půlhodině přijíždějí s džípem servisáci, skvělí chlapi, na nic se neptají a za pomoci dlouhé tyče padák sundávají, zřejmě to nedělají poprvé. Přicházejí moji kámoši, kteří přistáli na správné přistávačce a dělají si ze mě srandu. Mně však moc do smíchu není, balím nepoškozený padák a odjíždíme. Pomalu mi dochází, že jsem dnes měl velké štěstí, že kdybych do těch drátů vletěl o tři metry výš, tak jsem tu už nemusel být.

Poučení z mé nehody je jednuduché a dostatečně známé: Nezalétávej tam, kde nevíš, jak to tam vypadá a jestli tam jde přistát. V neznámém terénu leť tak, aby jsi mohl kdykoliv přistát tam, kde je to možné, tzn. na oficiální přistávačku. Nepřeceňuj své schopnosti.

Létat budu samozřejmě dál, jen si koupím výkonnější padák a budu opatrnější, nebudu se snažit za každou cenu najít stoupák.

PS: Pokud někoho zajímá přesné místo, tak je to Dolní Bečva, směr Dolní Rozpité, autobusová zastávka Dolní rozpité - točna, železný stožár vpravo.