Dopoledne 29.6. je obloha zadekovaná a tak si s přáteli jedeme zajezdit na letní bobovou dráhu ve Špindlerově Mlýně. Ale již před polednem se to začíná od jihozápadu čistit a také jsou vidět první dva padáčky nad Medvědínem. Takže rychle pro padák a hurá na lanovku. Ještě dole jsem potkal dva borce, kteří to zabalili z důvodu silného větru na startovišti. To bylo první znamení. Druhé bylo vidět na obloze. Jmenuje se "altucumulus lenticularis" a bylo jich tam dost. Přesto jsem vyjel nahoru a cestou na startoviště jsem potkal tři Poláky, kteří do toho také nešli. No a na startu čekali další tři borci, kteří také najevili příliš chutě odstartovat. A také se během několikahodinového čekání rozhodli, že lanovka je přeci jenom bezbečnější. Takže jsem tam zůstal sám a stále jsem hodnotil situaci. Foukal jižní až jihovýchodní vítr o síle až 9m/s (odhadem). Ale stále častější termická okna dávala šanci na pohodový start. A tak jsem do toho šel.

Start byl v pohodě, ale ve vzduchu to bylo čoro moro. V rozbité termice jsem se nebyl schopen uchytit a ten půl padákový klapanec byl vcelku pohodička. A jak jsem postupně ztrácel výšku, tak se mi nějak nechtělo letět dolů na přistávačku. Za prvé jsem stále doufal, že něco chytnu a přeletím si přes kopec k chatě, kde jsme bydleli. Za druhé se mi jaksi nechtělo nad ten les (zkušenost s několikahodinovým dobýváním padáku ze stromu již mám) a nakonec z Míseček je to domů pohodová procházka. A ten vypanelovanej plácek pro vrtulníky se jevil jako ideální přistávačka. Ještě mě napadlo, co asi udělá slunce pražící do těch panelů, ale už jsem neměl možnost to pocítit.

V deseti až patnácti metrech nad zemí přišla pecka zezhora, masivní frontál a až na zem se to už nestačilo probrat. Dopad na nohy byl tvrdej a ten nepovedenej parakotoul byl jen pokračováním v kinetické energii. Ale nejúděsnější byl pohled na nohu do pravého úhle. No prostě zlomenina nohy v kotníku bylo možná ještě poměrně šastným vyústěním neuposlechnutí varovných signálů a hlavně pocitu, že tohle já přece zvládnu.

Takže za silného větru přeci jenom raději nelétat a držet se toho, že největším uměním paraglidisty je sejít z kopce dolů pěšky.