Je půlka července a jako každý pátek končíme v práci s Jirkou už o půl jedné. Od rána netrpělivě sleduji veškeré zdroje o počasí, co se děje s větrem - všechny hlásí NW a vypadá to, že dneska by to na „Dubík“ šlo. I počasí nám vcelku přeje - skoro zataženo, ale neprší. Jedeme tedy hned po práci pro bágl s postrojem a křídlem, převlékáme se do kraasů a vyrážíme na jediný trochu lítací pidi terém u „budějc“.

Už při průjezdu městem a pohledu na vlajky máme úsměv na tváři, protože to fouká přímo na komoru. Sice svižně, ale směr je super. Dojíždíme pod kopec a polňačkou se dostáváme na kraj lesa, který lemuje pravou stranu „Dubíku“ a kde necháváme auto.

Pytel na vrcholku stromů se třepotá ve svižném větru. Vítr je sice stálý, ale nahoru si netroufáme a tak rozbalujeme padák na hrance u cesty v dolní třetině kopce. Zapínám se do postroje, kontroluji šňůry a připínám padák. Nahození se povedlo napoprvé a padák drží krásně nad hlavou. Stoupám tedy kousek nad hranku a rozbíhám se. Vítr mně vynáší asi do 10m, kde se vozím na hrance asi 3 minuty. Pak nechávám padák pomalu klouzat směrem dopředu z kopce a přistávám.

Po vycukání padáku k cestě předávám celé zařízení Jirkovi a beru do ruky foťák. Jirka párkrát nahazuje padák a zase pokládá. Při jednom nahození - už hezký kousek nad hranou ho padák zvedá a Jirka provádí trochu nechtěný, ale příjemný let s počáteční otočkou do směru letu. Rychle se vzpamatovává a začíná se vozit na hrance. Když ho to omrzí, tak rovněž doklouzává na přistávačku.

Takhle se střídáme několikrát a zkoušíme startovat asi z tříčtvrtiny „Dubíku“. Zdá se mi, že vítr začíná trochu slábnout a tak jednou startuji z vrcholu, ale opět přifukuje, let není už tak stabilní, ale pořád ještě zvládnutelný. Hranku raději přelétám bez chutě na svahování a přistávám na vzdáleném kraji přistávačky. Po přistání se však raději vracím zpátky k malé hrance u cesty. Vítr provázejí začínající poryvy, což je vidět jak na pytli, tak na stromech. A tak odpočíváme nad cestou.

Pak to vypadá, že se vítr stabilizuje a tak se opět zapínám do postroje a jdu nad hranku. Startuji padák na kříž, obracím se a během několika okamžiků jsem asi 20m nad hrankou. Chvíli se tam snažím držet, ale přichází poryvy a ve vzduchu je pěkný bigbít. Cítím propady a znovu stoupání ve vzduchu. Snažím se držet směr letu dopředu ve směru z kopce, což se mi daří, ale přichází další poryv a padák mám hodně za zády, odbrždění (asi pozdní a při téměř odbržděném padáku málo účinné) nepomáhá. Pak mě náhle padák rychle předbíhá, k čemuž mu dopomáhá zeslábnutí větru. Snažím se ho tedy přibrzdit - ale asi opět pozdě - nestačím padák podběhnout a ten dělá to, co udělat musí - vyměkne a další poryv zajišťuje masivní zaklopení náběžné hrany, které vidím pohledem na vrchlík, jenž je zpět nad hlavou. Přibržděné uši s asi čtyřmi volnými komorami na každé straně se neprosazují dopředu a silný vítr je sráží dozadu. Za mnou vytvořený „rohlík“ už nevidím, myšlenky se soustřeïují na právě probíhající pád, tělo instinktivně zatíná všechny svaly a bradu drží na prsou. Na záložák, který je v této výšce nepoužitelný, ani nepomýšlím. Dopadám NAŠTěSTÍ stále ve směru letu, pozpátku, chráničem někde u kostrče na tvrdou zem a následně setrvačností zvrácená hlava opatřená přilbou naráží také do hlíny a nakonec narážejí na zem nohy patami napřed. částečně rozfouknutý padák mně táhne ještě pár metrů nahoru do kopce a za tkaničkové očko na botě mám chycenou šňůru. Když pohyb ustane, ani nevím proč, ale zkouším hýbat nohama a rukama a daří se. Poblíž slyším Jirku jak volá „Je Ti něco???“ a běží ke mně. „Dobrý!“, odpovídám mu a vymotávám šňůru z očka. Vstávám a povoluji padáku, aby se mnou tak necloumal. Jirkovo vytřeštěný pohled a dodatek „Ty vole, co to bylo?!“ mě ujišťují v mé nerozvážnosti, nesmyslném startu i „letu“ (pokud se ten zběsile houpavý pohyb vzduchem dá vůbec nazvat letem), který vůbec nemusel skončit tak šťastně, jak skončil. Odepínám se z postroje a zjišťuji že náraz způsobil vpředu protržení látky a asi deseticentimetrová špička chrániče kouká ven ze sedačky. Když vidím, že Jirka drží foťák, asi ho překvapuji otázkou „Máš to?“ Koukáme společně na to, co je uchováno ve foťáku a poslední fotka dokazuje to, co se stalo. Jelikož „digitál“ má při focení zpoždění a Jirka fotil v podstatě ještě mě předbíhající padák, je nádherně zachyceno zaklapnutí a uši připravující se na cestu vzad. Štěstí je v tom, že zaklapnutí nebylo asymetrické a že se křídlo neotočilo po větru, kdy je veškerá účinnost chrániče páteře na nule.

Je konec července a následky z této nehody - vlastně ne - z této blbosti a nerozvážnosti, které by se neměl pilot dopouštět - nejsou téměř žádné, kromě zahojených škrábanců na ruce, protrhnutého potahu sedačky a ïubky na přilbě. A kromě vzpomínek, na které jak doufám nikdy nezapomenu a vzpomenu si na ně před každým - i jen zamýšleným startem. Počasí je vrtkavé a lidská blbost (a touha po létání?) nedozírná.