Je pozdně červnové nedělní odpoledne a v Želetavě panuje polojasné počasí, kdy sem-tam mráček zastiňuje větší či menší kumulky na obloze. S kolegou Milanem jsme domluveni na vyzvednutí o půl páté odpoledne, kdy nakládáme krosny, křídla a další výbavu a vyrážíme k benzínce natankovat náš oblíbený Natural 95. Máme totiž domluvené létání na dětském dnu v Radkovicích, vzdušnou čarou asi 6,5 km od plánovaného startoviště, které se nachází na kopci zvaném „František“. Je ideální na starty ve třech směrech, pouze s malým přejezdem okolo lesíka a dostatečně vzdálenými dráty vysokého napětí.

Když přijíždíme na místo, rozbalujeme větrný pytel a umisťujeme jej na zahrádku „dvanáctsettrojky“ okamžitě je jasné, že se bude čekat a že jestli poletíme, tak proti větru. Pytel nervózně poletuje ze strany na stranu a špičku má většinu času nad svým středem. Rozbalujeme tedy padáky na kopec a vytahujeme postroje, abychom na zemi vyzkoušeli, jak to „ducá“. Vítr je opravdu svižný a k tomu ještě termické bubliny dokáží s padákem cloumat dopředu a dozadu, klapat uši, shazovat náběžku a podobné atrakce. Rozhodujeme se tedy, že počkáme a usazujeme se v poklidu na louku.

V klidu jsme však vydrželi asi tak 10 min. a už to jdeme opět zkusit - kdo by odolal. Zvedám tedy padák nad hlavu, přibrzdím a v tu chvíli cítím škubnutí a povolení jedné strany. Pokládám tedy padák a zkoumám, co se vlastně stalo. Zjištění je opravdu šokující - ruplo očko karabiny u pravého křížáku. No stát se mi to někde nad terénem, tak se asi zblázním. (Bylo to však asi první varování.) Odepínám se z postroje, informuji kolegu a dáváme si opět “time“, kdy zkoumám zlomenou karabinu a následně připravuji vario. Při pohledu na pytel zjišťujeme, že už není neustále nafouknutý, ale spíše se chvilkami uklidňuje a zase rozdovádí. Že by náznak lehnutí? Snad, říkáme si.

Asi po další čtvrthodince to kolega nevydrží a při mírném zeslábnutí větru jde opět do toho. Zvedá padák a v tu chvíli foukne náraz asi jednou tak větší, než obvyklé funění a křídlo během několika okamžiků končí na nedalekých keřících. Nedokážu se ubránit uhyhňutí a jdu pomáhat s vyproštěním křídla a šňůr ze zeleného vězení. Asi po 10 minutách se nám povedlo modro-fialovou Pixii vyprostit a odnést zpátky na plánované startoviště, kde následně probíhá rozuzlování, přehození šňůr do správné konstelace a vydolování flóry z kapes padáku, což nám zabírá dalších 20 min. (Teï už si myslím, že to bylo druhé varování.)

Po kontrolním zvednutí padáku tedy usedáme znovu na louku a dalekohledem pozorujeme co se vlastně děje s mraky a okolními stromy. Mraky se moc nehýbou a listy na stromech v blízkém okolí se také zrovna moc nesnaží o tanec, takže fouká opět jen tady - na „Františku“. (Náš chybný úsudek).

Když asi po čtvrthodině zjišťujeme, že obloha se pomalu vyčišťuje a z mraků zbyly jen cirry, tak vytahujeme z auta krosny a snažíme se na nich udělat předletovou přípravu. Mícháme benzín s olejem, doléváme nádrže, kontrolujeme dotažení suchých zipů, pohledem kontrolujeme rám i šrouby a provádíme zkušební start krosen na zemi. Můj Trabantík - tedy jeho půlka :-) šlape jako hodinky, až do chvíle, kdy vyčerpá plovákovou komoru a já zjišťuji, že jsem zapomněl pustit kohout přívodu benzínu. (Že by další varování? A nebo vlastní blbost!)

čas se nachyluje, vítr pořád neustává, ale zdá se nám, že slábne, takže uklízíme postroje a oblékáme kombinézy. Nahoře asi nebude zrovna teplo i když při zemi teploměr na variu ukazuje 27°C. Mezitím přijíždí na startoviště další kolega Franta, takže se s ním okamžitě domlouváme na ulehčení resp. zdokonalení startu - tedy že nám nastartuje krosny a odstartujeme oba najednou.

Přibližně v osmé hodině večerní se oblékáme do postroje krosny a připravujeme na start. Startujeme na kříž a Milan odlétá s malý předstihem jako první a já se po obratu a rozběhnutí za plného výkonu krosny odlepuji od země s mým Yoki 27 v zápětí za ním. Nabírám výšku, přelétám přes dráty a usměrňuji křídlo směrem na Radkovice - stále proti větru a třičtvrtinou plynu. Na variu mi bliká stoupání okolo 1.0-2.4 m/s, což je oproti normálnímu 1.2 m/s dozajista posíleno termikou i protivětrem. Za několik okamžiků mám na variu 300m/GND a rychle se blížím ke čtvrté stovce. Milan je se svou „devětadvacítkou“ stále nade mnou a přede mnou. Krajina pod námi se šourá až neuvěřitelně pomalu, ale necouváme. Rozhoduji se tedy malinko povolit trimy. Letím dál směrem k Radkovicím a cítím občasné bubliny termiky, jak narážejí dospod křídla a posilují mé stoupání. Při 450 m/GND dávám krosně malinko oddychu a ubírám tak na 1/3 plynu pro udržení výšky.

Další část letu není až příliš zajímavá pro čtenáře - snad jen pokocháním se rozdělenými políčky, Krásonickou kotelní věží vyčnívající ze zalesněného kopečka či osamocenými baráčky a ucelenými vesničkami, kterými projíždějí autíčka jak „angličáčci“. Přibližně po půl hodině jsem cca 2 km od Radkovic a vidím, jak Milan již klesá nad vesnicí směrem k nedalekému zalesněnému kopci. Z výšky to vypadá, jako by měl v plánu (a nebo neměl?) do lesa přistát?! Ale po chvíli pozorování zjišťuji, že tam má dostatečnou výšku a prostor na nedaleké louce, právě před zalesněným kopcem. Provádí pár koleček nad vesnicí s dětmi a po třetím kolečku nabírá směr ke mně a podlétá mně cca 200m pod krosnou. To jsem již téměř u prvních obydlí Radkovic a tak dávám volnoběh a vyklesávám také nad přilehlý plácek s dětmi a ohněm s úmyslem předvést pár koleček. Přelétám tedy vesnici a v nulové startovací výšce se dostávám nad loučku u lesa.

A v tu chvíli to přišlo - šlupka do vrchlíku a najednou místo dopředu letím doprava. Pohledem na vrchlík zjišťuji, že je v pořádku a tak se snažím zkorigovat směr letu doleva - tam kam křídlo chtělo a nadlétávám nad přilehlé keříky. Vítr bych teï měl mít zleva, ale s plným výkonem a odbržděným padákem stojím téměř na místě a tak se snažím otočit vlevo o 180°. Chvíli letím bez kolize, náhle však cítím prudké zpomalení, pohled nahoru - vrchlík tam není, je někde za mnou. Ubírám krosně, povoluji řidičky - najednou vrchlík vidím i bez pohledu nahoru - je téměř přede mnou, ale pevný. Vypínají mi nervy a tak přitahuji mírně řidičky a vypínám motor krosny. Prudce dobíhám pod vrchlík, který je stále v pořádku, odbržïuji a s fučením okolního vzduchu a dvojím táhlým zapískáním káněte přistávám na nohy do pole, které zhora vypadalo, jako travička a vyklubalo se z něj asi metrové květenstvo, takže při přistání dělám brázdu.

Sedím na zadku, vypínám vario, na kterém je údaj -147m/GND a odepínám se z krosny. Vidím ještě Milana, jak se vrací podívat, jestli jsem v pořádku a tak vstávám a mávám na něj, že jsem OK a ať letí. Obrací se směrem na „František“ a během několika vteřin je z dohledu. Sbíhají se první vesničané a ochotně mi pomáhají s krosnou a vším ostatním z pole dolů do vesnice, kde obdivují padák a chrlí na mně otázky typu „Z čeho to je?“ „Kolik to stojí?“ a podobně. Pořadatel dětského dne mi přináší limonádu a komentuje mé přistání slovy „Letěl jsi dolů jako šipka, tohle už mi nedělej, mám srdce až v krku!“ Kdyby věděl, že i ve mně byla před chvílí malá dušička i když se teï navenek směji. Volám Milanovi, který už dorazil na startoviště, že jsem v pořádku a ať pro mě přijede.

Po zapnutí varia odečítám údaje a zjišťuji, že jsem dosáhl klesáku 2,8m/s, což se mi nezdá až tak moc, ale pocit to byl hrozný. čas letu byl 41min a 22sec. a to se mi na 6,5km zdá trochu hodně. Když přijíždí Milan, sděluje mi, že zpátky na „Františku“ byl asi za 5 min a že měl ten samý zážitek, ale vyřešil jej plným výkonem krosny a odbržděným padákem, na což jsem já neměl odvahu. A myslím si, že kdybych díky krosně neměl o 27kg na víc, Bůh ví, jak by to dopadlo.

Od dneška si budu dávat hodně velký pozor na terén a závětrné strany a určitě i na počasí, ať je naplánované cokoliv. Zdraví a život je jen jeden!

Mějte se krásně, hodně nalítaných hodin a JEN příjemných zážitků s padákovým kluzákem přejem.