Je krásné odpoledne. Vytáhnu z auta nezmara Trabiho, připravím Edla a pomalu s rozvážností starého vlka celý komplet přichystávám k letu. Počasí na jedničku, vítr směrově stálý 2-3m/s, ideál. Naplním nádrž doplna, mám to tam minimálně na 1,5 hodiny normálního letu. V průběhu zhruba 400 odlítaných hodin jsem zažil již ledacos. Ale co mě čeká dneska, to bych si nikdy nepomyslel.

Start je v pohodě za mnou, stoupám si metříčkem po dlouhém okruhu. Kochaje se krajinou, pomalu vše do člunu a nevědomky se přibližuji ke štěrkáči. Nudistů hafo, všichni mávají jak o dušu. S výškovým nadhledem se nechávám unést vlastní exibicí, i když vím, že je to na .....o. Několikrát přelétávám v bezpečné minimální výšce nad diváky, točím ostřejší zatáčky, skoro až na hranici možností Trabanta. Ale stále v pohodě. A najednou: v zatáčce na plném plynu moje nohy zavadí o vrcholek topolu na ostrůvku. Praskot větví, strmý pád do vody, ticho. Tma v očích a najednou ležím na dně na zádech. Voda mě nadnáší a já začínam bojovat s rozepnutím karabin. Protože mám americké karabiny a jsem nadnášen vodou, nemohu je provléct ven - popruhy jsou napnuté. Rozepnutí je nekonečné. Začíná pracovat starý pud sebezáchovy a protože mám přes 3 500 klasických seskoků padákem s několika odhozy, tak vím, že nesmím zazmatkovat. A to opravdu zafungovalo. Vzduchu se již nedostává a abych ošidil metabolismus, po malých intervalech polikám místo nádechů vodu. Konečně, jsem volný! Ale co vám za tu dobu proběhne v mysli, to je vám schopen říct jen ten, co to zažil. Plavu na hladinu a v tento moment vidím zespodu na hladině nafukovací člun - zachránci jsou zde.

Jsem na hladině a jaké překvapení. Dvě malé děti ve věku 10 a 11 let, bratr a sestra z vedlejší vesnice. Vrchlík kluzáku leží na hladině a tzn. že jsem byl v hloubce min. 5m. Taháme vše do člunu a plaveme na břeh, vzdálený dobrých 50m. Další otázka je, jak se dostat na letiště, vzdálené dobrých 10km. Ukazuje se, že strach není na místě. Zájemců o odvoz je několik, protože to, co viděli, již asi v životě neuvidí.

Na letišti o pozdvižení není nouze a začínají se objevovat návrhy "Kup si skafandr, kde máš batiskaf, nazdar kapitáne Nemo" atd. Odděláváme s druhým pilotem hadičky, otvíráme plovákovou komoru a snažíme se vše co nejrychleji vysušit.

Nebudete možná věřit, ale za tři hodiny po potápěčské akci jsem znovu visel ve vzduchu. To nejlepší ale nakonec. Na konci školy byly obě děti vyhlášeny na škole záchranáři roku s odměnou trička Aeroklubu a bezplatným průletem nad bydlištěm. Dnes létám Rodeo, ale takovou blbost si již nedovolím. Ale při různých letištních akcích se tento příběh stále vzpomíná.

Letům Zdar