Na ten horký 21. duben 1996 byla hlášena jižní situace se svižnějším jižním větrem před blížící se frontou od západu. Beskydský pilot v takové situaci chvatně opouští Beskydy a vyráží obvykle na Straník. Přesně tak jsme to udělali tehdy s Jardou i my dva.

    Vítr byl na Straníku skutečně jižní s rychlostí kolem 5-6m/s. Nebylo tedy na co čekat a ve 13:15 jsme již oba ve vzduchu. Zachycení na svahu je při této rychlosti větru naprosto zadarmo a brzy dotáčíme první stoupák ve výšce 1700m n.m. Soudím, že při dnešní podpoře větru mám již dost na první přeskok a vyrážím na svahy východně od Kysuckého Nového Mesta. Jarda zůstává s tím, že nabere větší výšku a rychlým přeskokem mě dohoní. V tu chvíli ještě netušíme, že se znovu uvidíme až za takřka 2 hodiny u Třince.

    Nafukované svahy u Kysuckého Nového Mesta fungují spolehlivě a rychlostí 3m/s se rychle dostávám přes 2000m. Stoupání končí ve 2437m n.m. a jak se později na barozáznamu ukáže, je to největší výška toho dne. Čadcu tedy můžu považovat za přeletěnou už teď. Nabírám kurs sever, napínám příčník a i přes velkou výšku krajina poměrně svižně ubíhá. V této hladině zřejmě nebude foukat 5-6m/s, ale daleko víc. Zůstat tak v této výšce dvě hodinky, uvidím pod sebou minimálně Varšavu.

    Nad Čadcou mám stále ještě výšky na rozdávání a v dnešním bezoblačném dni je zbytečné rozhlížet se po kumulech. Optimisticky zkoumám termické možnosti terénu před sebou a kochám se výškou a jasně modrým nebem. Ale to nedělám dobře. Železniční trať, kterou jsem zatím spíše podvědomě sledoval, náhle zatáčí k východu až dokonce k jihovýchodu. Z Čadce do Třince musí přece trať směřovat přibližně k severu. Horečným porovnáváním terénu s mapou (jsem v této oblasti poprvé a tehdy ještě bez GPS) s hrůzou zjišťuju, že jsem se samým kocháním dostal do pěkné kaše.

    Vesnice pode mnou je Vyšný Koniec na Slovensko-polské hranici ! Nutím se do klidu a hodnotím situaci. Severně ode mě je polská státní hranice, zpátky na trasu musím tedy na západ. Po změně kursu však nemilé překvapení. Fouká stále svižně, ovšem teď již z jihozápadu a cifra na výškoměru rychle klesá k 1000m n.m. Nejvyšší čas něco vymyslet.



    Pro jistotu hlásím na Straník svoji prekérní situaci a Jardovi, o kterém předpokládám, že je ještě ve vzduchu, se snažím vysvětlit, kde jsem se to ocitl a kam rozhodně nemá letět. Baterie ve vysílačce mi ovšem tuto delší relaci brzy připomenou.

    Přistávat v těchto neznámých končinách rozhodně nehodlám. Rozhoduji se tedy k nepřípustnému manévru. Nasazuju kurs sever a pokouším se s podporou bočního větru překonat část Polska směrem na nafukovaný hraniční hřeben v oblasti přechodu Bukovec-Jasnowice. Příčník je již napnut na maximum a po několika minutách letu vidím, že by to mohlo vyjít. V nejhorším případě přistanu v Bukovci, což už je na Moravě.



    Nastěstí se ukazuje, že nafukovaný hřeben je přece jen mírně aktivní a tak trpělivě sbírám metříky výšky a poskakuju po hřebeni na sever do výhodnějších míst. A protože trpělivost stoupáky přináší, jsem po nějaké době opět nad 2000m n.m. a mířím tentokrát přímo nad železárny v Třinci. A jak vidím, nejsem sám. Jarda se rychle přibližuje do stejného místa od jihu, v hladině jen o několik stovek metrů nižší.

    Dál už je cesta celkem pohodlná. Nad Třincem opět 2000m a rychlý přeskok nad Český Těšín. Zpoza Javorového však fouká takřka západ a jak je vidět, poměrně silný. Stoupání nad celnicí v Českém Těšíně dotáčíme daleko v Polsku. Jen těžce se probíjíme k severozápadu na Karvinou. Jarda volí zřejmě špatnou stopu a na jižním okraji Karviné u výrazné křižovatky s obrovským holým polem již pod sebou táhne svůj stín. Hlásím tedy pozici přistání doprovodnému vozidlu a to je poslední zpráva, kterou mi baterie ve vysílačce dovolí odeslat. A protože Jardova vysílačka momentálně zase nevysílá, budu tady muset přistát taky. Od startu uplynuly 2 hodiny a 35 minut.

    Kochám se ještě pohledem po okolí a zvolna vyklesávám nad přistání. Pole u křižovatky je skutečně obrovské, vítr výrazný, bude to jak do peřin. Ale co to ? Na přistávacím poli žádné křídlo. Propátrávám rychle zrakem okolní plochy - nikde nic. V prostoru kolem mě i na obloze prázdno. No nic, přistávám.

    Ještě jsem ani nestačil pořádně zaparkovat křídlo a už u mě zastavuje Favorit s karvinskou poznávací značkou. Řidič přátelsky kývá, jdu tedy odvážně na kus řeči. Není to ale žádný pilot, jak jsem mylně předpokládal, ale radioamatér, který celý náš let pečlivě odposlouchával a najít místo přistání pro něj tedy bylo hračkou. S radostí se vrhám k jeho palubní vysílačce a snažím se spojit s Jardou. Ukázalo se, že v pohodě visí ve 2000m nad Karvinou. Rozčiloval se sice mohutně, že chtěl pokračovat dál a že jsem mu to zkazil, ale po vyprchání emocí pochopil celou situaci a za chvíli již ukázněně sedal u křižovatky vedle mě. A tak jsme udělali fotku na památku, pomalu sbalili křídla, pojedli zbytky zásob, čekali na svozové auto a povídali a přeháněli ...