Chcete na tomto místě svoji reklamu ?
  ... návrat do rubriky.
Moje první stovka

Rostislav Kašík

    Bylo pondělí 28. června a já měl v práci tak nabitý program, že jsem mohl jen závistivě sledovat ukázkové počasí, které trvalo už druhý den. Kubrt od desíti hodin provokoval, že ve dvanáct jede na Pecandu a v autě má už plno. Kolem půl jedné jsem si v práci (nečekaně) vynutil volno a po rychlé přípravě jsem v jednu vyrazil za nima. V tom spěchu jsem zapomněl i na Tomáše Ondříška (dodnes mi to vyčítá), který psal hned po ránu, že by jel taky, ale nemá s kým. Počasí vypadalo opravdu slibně. Když jsem měl Pecandu na dohled, tak mě zarazilo, že nevidím žádný padák ve vzduchu, ale jen pár lidiček a auto na startu. Po výjezdu nahoru mě uklidnil první brouček a když jsem parkoval, už byli ve vzduchu tři.

    Jak už je u mě zvykem, zahájil jsem rychlé přípravy ke startu a těsně před druhou jsem čekal na vhodný poryv. Kubrt už v tu dobu kroužil za kopcem a dotáčel mrak. Bylo jasné, že to tam je. V tu dobu do toho skočil Víťa Holčapek a viditelně hnil. Na startu nebylo možné ani udržet padák nad hlavou. Docela jsem znervózněl a viděl Kubrta, že už kopnul do vrtule a mizí z obzoru. Chtěl jsem ho dohnat. Společný odlet si plánujeme od doby, co létám a zatím se nám to nepovedlo. Najednou jsem zaregistroval jak se před severozápadním startem na stromech začínají obracet listy a i když v místě, kde jsem stál, nefoukalo téměř nic, tak fléra na vrcholu za mnou se mohla strhnout. Teď a nebo nikdy! Akorát jsem viděl Kozla, jak šlape s padákem v květáku zpátky na start a odpíchl jsem to. Hned po přelétnutí prvních stromů jsem cítil mírné přetížení a vário začalo ukazovat dvojkový stoupák. Kutnul jsem (jako vždy) pravou a už jsem si to pomalu šinul pod základnu. Normálně bych takhle za kopec hned netočil, ale když jsem viděl Kubrta, jak mu to jde...

    Sice jsem musel občas dohledávat jádro, ale pětka se párkrát ukázala a po chvilce jsem ve speedu (2000MSL) podlétával základnu směrem za Kubrtem. Už nebyl vidět, a tak jsem plánoval, kudy dál. Ještě nikdy jsem se nedostal dál než 16km za Pecandu. Kopnul jsem to směrem k dalšímu mraku a asi po půl hodině letu se dostal pod další základnu kde už toho zrovna moc nebylo, ale aspoň jsem se v rozbitých jedničkách posunul o kousek dál po větru. Den před tím jsem se zrovna bavil s Tondou o tom, že „když už tam je i nula, tak točit, točit a točit“ a za pár minut je tam další kilometr. Kilometry navíc byly potřeba, abych přeletěl poslední hustě zalesněné kopce, díky kterým vždycky hniju. To se mně taky málem povedlo. Při průletu pětkovým klesákem jsem se dostal z 1400AGL na 440AGL a už si hledal místo, kde to posadím. Nakonec jsem zkusil jediné tmavé pole, co tam bylo a ono to dalo.

    Za deset minut jsem byl zase v 1600MSL a přede mnou se otevřela nádherná rovina se spoustou zeleno, hnědo, žlutých polí a nad nima hodně krásných květáků. V dáli bylo vidět velkou vodní plochu Piešťanské přehrady, GPSka ukazovala 35. kilometr (což byl doposud můj rekord) a ve stoupáku se protáčel dál a dál. Kdybych věděl, že asi půl hodiny předtím tady sedl Kubrt, tak mu zamávám. Ale ono by mu to v hospodě u piva stejně bylo prd platné.

    Najednou byl problém, kam dál. Použitelné kumuly se tvořily jen po levé straně a přede mnou bylo čisto. Nezbývalo, než to stočit víc k západu a než jsem doletěl k prvnímu, tak už se přede mnou začala formovat malá chmurka. A takhle to fungovalo až k Nitře, kde jsem už dobrovolně doklouzával na přistání. I když... I když kousek dál bylo JZD a hned vedle krásné hnědé a hodně velké pole a já měl ještě nějakých 500AGL. Zase dalo. Pak už jsem se zvedal přes jediný kopec u Nitry a ten den to byl největší dostup 2400MSL. To už bylo 60 a něco kilometrů, já byl v eufórii a už jsem tak trošičku uvažoval: “že by snad stovka???“ Chvilku jsem se pod základnou chladil a po chvilce to pustil dál. Nevěřícně jsem juknul na GPSku. Bez speedu to po větru dalo až 83km/hod. To to odsýpalo.

    Když jsem byl na 75. kilometru ve 2000MSL, tak bylo jasné, že stávající rekord Pterodaktyla 84km Ivoše Váverky už nebude rekordem. Tohle přece na dokluz musí vyjít. Napadlo mě, že zavolám Kubrtovi, ať mě vezme z kopce auto a tak si sundám přilbu a rukavice abych mohl telefonovat. Nikdy bych nevěřil, jak je těžké vydolovat v sedačce z kapsy kalhot pod kombinézou mobil. Když už jsem ho konečně vyprostil a chtěl volat, tak zjišťuju, že mu došly baterky. Nevadí, pro tyhle případy mám ještě jeden. Znovu jsem absolvoval dolování mobilu z druhé kapsy a ejhle - taky baterky! Tak jsem si dal zase přilbu a rukavice a s myšlenkou, že to dořeším až přistanu, letěl dál.

    Když už jsem u těch baterek tak GPSka měla poslední čárečku na ukazateli stavu baterií už na startu a čím více bylo kilometrů, tím víc jsem vzýval všechny svaté, ať vydrží. Už bylo 17:00 a od jihu se začala tlačit výšková oblačnost, která zastínila slunce. Což bylo předzvěstí konce termiky. Už jsem natočil jen posledních 450m a vyrazil na poslední dokluz.

    Pomalu a jistě jsem uháněl slovenskou krajinou a hypnotizoval GPSku. Kdybych chtěl (a jako že jsem chtěl) uletět stovku a letěl pořád rovně, přistál bych ve vyhlédnuté vesnici někde na náměstí, což by mně asi neprošlo (i když by to asi bylo zpestření života místních domorodců). A tak jsem to trošku stočil a pomalu vyklesával na vedlejším poli. 99.8; 99.9; 100; 100.1km. Úsměv se mně roztáhl tak, že málem upadla horní polovina hlavy a pak jsem s dostatečnou rezervou v 17:16 přistál.

    Padák jsem nechal padákem a začal zjišťovat, v jaké že to jsou moje telefony krizi. Jeden totálně aut a z druhého se šlo dovolat alespoň pár vteřin. Instruoval jsem Kubrta o situaci a domluvil si odvoz, protože z téhle díry bych se asi do zítřejšího rána do práce nedostavil. Jenže problém byl v tom, že o odvoz jsem si sice řekl, ale nikdo mi ho nepotvrdil. Sbalil jsem padák a šel se podívat po místních krajích.

    Na konci vesnice stál malý dům (haus jak kráva) a u něj jedna dívčina. Když jsem jí vysvětlil svoji situaci, tak se nade mnou slitovala a půjčila mně svůj mobil, na kterém nefungovala nula (to se potom výborně volí číslo v mezinárodním formátu), tak po zjištění, že manžel má podobný mobil jako já (i nabíječku) mně ho trošku nabila a vyměnila si se mnou moji poslední dvoustovku. A přinesla pivo. A dál nic.

    Po vyřízení všech potřebných telefonátů a napsání všech důležitých SMS (hlavně těch hromadných, abych vás všechny potěšil) zase klekly baterky. Zašel jsem do místní knajpy, dal si pivo a čekal na odvoz. Když jsem se porozhlédl po hospodě, zjistil jsem, že kolem mě je spousta přičmoudlých chlapíků a baví se jazykem, kterému já nějak nerozuměl. Ani rádiu, které hrálo zpoza rohu, jsem nerozuměl. A když jsem si od jednoho místního flígra půjčil mobil, tak tomu už jsem vůbec nerozuměl. Nakonec se mně podařilo mu vysvětlit, že maďarštině opravdu nerozumím, a tak tam dal alespoň slovenštinu. Když jsem se dovolal Kubrtovi, tak už byl nějakých deset minut ode mě a já jen spokojeně vychutnával poslední okamžiky dne a čekal. Domů jsme přijeli až kolem první hodiny ranní, kdy jsem ještě posílal záznam GPS na OLC.

    Tímto chci poděkovat panu Holčapkovi za to, že odřídil tuhle štreku tam i zpět (já už jakékoli pilotáže nebyl schopen) a taky Kubrtovi za ochotu navigovat a nenechat mě v bryndě (i když první, co z něho vyletělo, bylo: „Kdo má pro tebe dopr… jezdit takovou štreku“ a podobně nasraně pokračoval dál). Ten den jsem já odletěl cca 101km, Kubrt a Víťa cca 35 a Kozel si prý zkusil první zavětvovačku. No prostě den k pohledání, na který budu asi vzpomínat hodně dlouho (leda že by ne).

 Tracklog

 Barozáznam

 Návrat na domovskou stránku