Ten den (16.únor 2002) jsem si myslel, že se ani lítat nebude. V mém deníku stojí:

    "Ráno je hnusně. Zataženo, dusno. Ibituruna hluboce zanořená v základně. Ale přece jen jedeme nahoru. Poletíme vůbec? Oblačnost se rozpouští a květáky hned rostou; navečer asi budou bouřky."

    Nakonec se to ale spravuje. Opravuji řidičku poškozenou od včerejšího býlí a rychle do toho, než bude pozdě! Startuji ve 13 hodin a hned to málem utavím kousek za kopcem. Bůh Termix tentokrát vyslyší mé prosby. Asi má rád hulákání a sprostá slova. Nořím se až pod úroveň kopečků, jež mají sotva pár desítek metrů. Pekelné vedro až se člověk zalyká. Kdybych tak neměl na sobě ani mikinu. Ohlušující jekot všelikerých cikád. Uff, jak příjemně se poslouchá jeho slábnutí, jaká úleva v chladnějším vzduchu nahoře. Jinak to ale nosí na známých místech. Závětrný lom na konci táhlého údolíčka, jímž se vine jediná asfaltka, osa našich letů. Na rozdíl od našich končin dávají spíše středy údolí. Žádné nasluněné svahy neexistují. Nasluněné je tu všechno! A zase klesák. A krutý. Kde je nějaké ptactvo, aby mi pomohlo? Nikde, přidávají se ke mně, až když se vyhrabu z nejhoršího. Zbabělci!

    Tobogán. Nahoru, dolů. Na focení není rozhodně čas. Tadydle jsem přistával na hřišti první den, támhle se ke mně seběhli kluci předevčírem. Probojovávám se velmi pomalu, ale už mám v dohledu bažinu na 35. kilometru, kde jsem se brodil s padákem v náruči včera. Ta bažina byla "odměnou" za to, že jsem se úporně a do poslední chvíle snažil zachytit na odpolední nasluněné severní skále (jsme na jižní polokouli). Takhle to tady přece nechodí, byť je ta skála černá! Alespoň jsem si prohlédl, jak je krásně porostlá broméliemi a nějakými dlouhými kaktusy. Teď to ale vypadá dobře, svezu se pod řadou oblaků. Jejich život je však vpravdě jepičí, a tak jich využiji sotva polovinu a rychle mažu nad městečko v údolí. Nic. Ale přece jenom je cítit, že se něco trhne. Jenom aby to už bylo! Opadání je malé, ale městečko se postupně blíží. Děti pobíhají pode mnou po prašných ulicích, ukazují si na mě, slyším jejich křik. Vedro narůstá. Někde to tu k sakru musí být! Snad už půl hodiny postupně vyklesávám v bublině nabitého vzduchu. Konečně je to alespoň nulkování. Šmarjá, snad zde nakonec nevyhniju?! Teď už musím dávat pozor, abych neskončil na drátech. Na ulicích se přistát nedá. Teď už nehledám sám. Netrpělivé ptacto propátrává vzduch se mnou a asi 200m nade mnou je další PG. Tady to je! Ne! Zase nic. A znovu a znovu.

    "Tak už se ku… urvi!!!" zařvu. Jo, bůh Termix má řvaní rád. Alespoň dneska jo. Nádherný stoupák vyhřeznul z té bubliny bokem, plazí se podél svahu, aby se nakonec osvobodil od terénu a za jásavého vřískotu mého vária se řítil do nebe…




    Obloha se mění. Mraky začínají být věžovité, ale jsou bezpečné. Termika už je kompaktní, letět se teď dá v pohodě. Takže stíhám i fotit. Přede mnou je ten kolega, co se vynesl s tou bublinou z městečka. Utavil to ale a za deset minut se bude zoufale vysbírávat nad zatáčkou silnice, co je na snímku vpravo dole.

    Oblačná řada vpředu po mé levici je nádherná, jenom se tam včas dostat. A taky obezřetně sledovat její vývoj. Napravo ve velké dáli je bouřka přes celý obzor, nalevo ob jednu oblačnou řadu je podezřele veliký Cu.

    Cestou si ještě jednou zopakuji výtah z malé výšky nad vesnicí. Tohle bych doma během jediného letu nikdy nemohl zažít. Jsem někde za 50. kilometrem, jak prozrazuje od Kamila Konečného půjčený eTrex.

    Podařilo se a už se vezu nadzvukovou rychlostí po okraji veliké řady nalevo. Spěch je na místě. Oblaka rostou, stínu přibývá. Nalevo se z podezřelého mraku spouští přeháňka.



    Buřina v dáli napravo vyfukuje do stratosféry veliké stínidlo. Přede mou se zužuje osvětlený koridor, když se ohlédnu, je vidět, že tam už se téměř letět nedá: