Chcete na tomto místě svoji reklamu ?

Povídání o dvou FAIn trojúhelníkách

Honza Habermann

    Začalo to v sobotu 14. června. Modely už několik dní dopředu ukazovaly, že ten den bude rozhodně třeba vyrazit na kopec. I když ráno v Praze nijak přesvědčivě nevypadalo, na malou chvíli jsem dokonce začal zvažovat, zda neudělat radost přítelkyni a nezvolit náhradní program, stalo se nakonec, co se mělo stát. V 11:00 sedíme v lanovce na Černou horu a pohled na oblohu mě nyní rozhodně přesvědčuje, že jiný program než létání by dnes nepřicházel v úvahu. Na startu se snažím neotálet, vyslechnu si povzbudivou hlášku Tondy Pallase (já si myslím, že by si člověk měl psát tratě, které se dají uletět) a deklaruji do poháru dva trojúhelníky - 62km a 67km. V půl jedné jsem už kompletně připraven a jdu do toho. Ve výživném klesáku jsem nejprve klouzal nějakých 200 metrů pod start, ale Černá hora funguje v termických dnech spolehlivě, takže za chvíli už nabírám výšku a vydávám se na startovní bod. Poté následuje klasická cesta jako vždy z Černé hory - Liščí hora, Kozí hřbety, Medvědín atd. Na začátku planiny před Liščí horou mám 2100m n.m. a lituji Radara s Tondou, kteří se z mého pohledu plácají v mizerných výškách někde v údolí za Liškou. Situace se však obrátila během chviličky. V jednom okamžiku si říkám, že snad poprvé nebudu mít v těchto místech krizi a v zápětí se v nekonečném klesáku bořím níž a níž. Ani tutová místa nedrží a já se nořím hluboko pod kopec do zalesněného údolí u Dolního Dvora. V rozpoložení, v jakém jsem v té chvíli byl, bych se opravdu nechtěl dostat do rukou nějakému psychoanalytikovi. Poslední naději dával malý zalesněný brdek, kam naštěstí celou dobu také svítilo slunce. No, ne že by tam byl přímo stoupák, ale můj Addiction pochopil, že když kroužíme 20 metrů nad stromy, nezbývá mu nic jiného než přestat opadat, nechce-li skončit v lese. Čtyři minuty jsem tam bojoval s průměrným klesáním 0,0m/s a pak se to konečně utrhlo. Když jsem se nakonec dostal u Zadní Planiny znovu pod základnu, pochopil jsem, že dneska to musím doletět.

    Dál to šlo jako po másle. U Zlatého návrší jsem se ve stoupáku potkal znovu s Tondou, po otočení Plešivce, který mám jako 1. OB, jsem dobral ve čtyřmetru 2200m n.m a pouštím se před hory. Západní až jihozápadní snos je celkem citelný, tak se po vnitřním boji rozhoduji pro kratší variantu trojúhelníku, kde se nebudu muset na 2. OB tlačit tolik proti větru. V pahorkatině kolem Vítkovic beru každou nulu, kterou potkám, ale přesto nemám nakonec u Jilemnice rozhodně výšky na rozdávání. Stoupák z města však přichází v pravou chvíli a během točení se dostávám do sektoru 2. OB (však jsem taky nad mapou dlouho vymýšlel, jak ho umístit rovnou ke stoupáku). Poslední rameno pak bylo s podporou větru opravdu snadné - za 38 minut jsem byl v cíli a maximální rychlost jsem měl i přes 65km/h. Chystal jsem se přistát jako vždy u Hoffmannek, ale pak jsem si všiml, jak Tonda balí po 56 kilometrovém trojúhelníku padák na parkovišti u lanovky, takže jsem vyklesal a opatrně přistál mezi lampy k němu. Oslava na Hoffmannkách pak byla sice krátká, ale radost opravdu veliká.

    Pěkně načatý víkend pokračoval v neděli, i když neletově. Využili jsme vypouštění vody na Oslavě a rozhodně to stálo za to, zvláště, když ten den nic pořádného do poháru nepřibylo.

    V pondělí jsem sice celý den trpěl při pohledu na překrásné kumuly na nebi, ale řeknu vám, že i to nakonec stálo za to. Přece jen člověk nedodělává školu po deseti letech každý den ...

    No a teď už se pomalu dostávám k tomu hlavnímu. V pondělí navečer se mě po prostudování mých oblíbených modelů začal zmocňovat neodbytný pocit, že úterý snad bude ještě lepší než sobota. Ještě večer jsem si sedl nad mapu a trochu jsem optimalizoval připravené trasy. Celou noc se mi pak zdálo o FAI trojúhelníku dlouhém 70,1km.

    Pohled z okna ve mně ráno vyvolal pocit zklamání, ale ani pěti osminami střední oblačnosti jsem se nenechal odradit a i Karla Vrbenského, který mi ze zvyku zavolal cestou do práce, jsem nakonec přesměroval do Krkonoš. Vinou váhavosti členů naší výpravy nakonec vyrážíme až v půl desáté a hned po nájezdu na Jižní spojku se navíc dostáváme do dopravní zácpy. Výkon, který pak předvedl Karel za volantem, ale rozhodně zaslouží pochvalu. Sice se opět potvrdilo, že nejnebezpečnější na paraglidingu je cesta na kopec, ale lanovku v 11.00 nakonec stíháme.

    Situace na Černé hoře rozhodně nedává moc nadějí na nějaké pěkné přelety. Nad horami je asi 7,5/8 kumulů a chvílemi jen čekám, kdy začne pršet. Však to také spoustu lidí, kteří ráno do Krkonoš mířili, odradilo. Skoky, který se odradit nenechal a je teď s námi na startu, to komentuje slovy: "Ach jo, teď jsem si mohl tak krásně pracovat a místo toho sedím tady." Kolem 12 hodiny se ale udělala v rozsáhlé oblačnosti díra a brzy se v ní začal tvořit další kumulus. Pochopil jsem, že situace není tak beznadějná a začal jsem se opět soustředit na přelet. Když znovu zasvítilo sluníčko pod kopec, jdu do toho. Hledal jsem dlouho, chvilku už mě dokonce napadaly černé myšlenky o vyhnití na Černé hoře, ale první (a jak se pak ukázalo vlastně jedinou krizi celého letu) jsem nakonec úspěšně zvládl. Slabým stoupákem s výrazným východním snosem se nakonec zvedám do 1900m n.m. a vydávám se na startovní bod. Po jeho otočení chvíli stoupák musím hledat, ale nakonec jsem pod základnou a mířím - kam jinam - na Liščí horu. Sluníčko se mnou spolupracuje a svítí tam, kam má, a tak Liška, jako by se mi chtěla odvděčit za všechna minulá příkoří, dává dnes úplně všude. Pomalu se přes ni sunu pod základnami a čekám na Karla s Jazzmanem, kteří jsou mi v patách.

 Sokolská

    Další malou dírou v oblačnosti zasvítilo na Kozí hřbety, neváhám a za chvíli tam dotáčím další základnu ve 2200m n.m. Na přeskoku přes Špindl trochu s rozpaky pozoruji zastíněný Medvědín a celý hřeben směrem ke Zlatému návrší. Chvíli letím dál podél hřebene a utěšuji se, že "tady to přece dává, i když je to zastíněné". Pak ale ve stejnou chvíli s Karlem usoudíme, že to je nesmysl a jako na povel dáváme levou. Na Kozlí hřbet u Dolních Míseček svítí celou dobu a stoupák tam opravdu je. Je to sice trochu boj, ale oba nakonec nabíráme výšku potřebnou na další cestu.

 Hrabačov

    Až dosud měl celý let celkem normální průběh. To, co však nastalo od Kotle dál, jsem v Čechách ještě nezažil. Čtyřkou se zvedám do základny ve 2300m n.m., otáčím virtuální bod u svého tradičního Plešivce a před cestou do rovin dobírám znovu základnu. Veliký mrak přede mnou stále dorůstá, takže příštích 8km letím pořád na speedu a k tomu chvílemi klapu uši, abych pořád viděl na cestu. Po takovém zážitku mi 1300m n.m., které mám nad Hrabačovem, připadá jako malá výška, takže se tady asi na 15 minut zdržuji točením půlmetrů. Když se konečně posunu opravdu do stoupáku, je tu další třímetr do základny. Za Mříčnou, u níž mám svůj druhý otočňák, znovu třímetr a tak bych mohl pokračovat ... ještě jednou. Potom jsem totiž točil už jenom čtyřmetry a poslední stoupák před dokluzem na cíl mi dal na 20 vteřinovém průměrování 5,5m/s. V cíli v Jánských Lázních koukám na rozložený Karlův padák a má radost se rázem zdvojnásobuje. Když pak během balení zpozoruji ještě Addictiona Romana Skokana, který je na dokluzu, nezná mé nadšení mezí.

 JoJo


    Co k tomu dodat na závěr? Byl to den, jakých se u nás moc nevyskytuje a rozhodně to byl den, který mi výrazně posunul hranice. Kdyby mi někdo loni řekl, že na padáku kategorie Performance uletím v Čechách FAI trojúhelník 70km, asi bych se mu vysmál. A dneska? Věřím tomu, že v podobný den se u nás dá uletět trojúhelník 100km. Můj rychlostní průměr byl přes 18km/h a 6 hodin ten den termika fungovala spolehlivě. Takže příště až bude zase den bez větru a silné stoupáky všude kam se podíváš, jdeme já a moje JOJO na to.


 Trasa letu

Chcete si prohlédnout animaci tohoto přeletu ?

 Návrat na domovskou stránku