Přelet na sklonku léta

Petr Dvořák

    Poslední kurs paraglidingu roku 1998 jsme s Malinem zahájili poslední srpnový den na Rané. V poledne pršelo, ale později déšť přestal a oblačná vrstva se postupně protrhávala. Sešlo se nám osm žáků včetně svérázné Japonky, jež cestuje po světě a dělá, co jí zrovna napadne. Momentálně jí napadlo stát se paraglidistkou. Tak jsme žáky proháněli po louce a navečer už létali v pár metrech nad zemí z úpatí malé boule. Následující den, 1.září, bylo nádherné počasí. Po padákové rozcvičce jsme je startovali už z vrcholu Rané k naší pozdější spokojenosti - ke konci týdne bylo stále větrněji a lítat se pak už nedalo.


    Po poledni se nám s Malinem nechtělo pouštět do termiky žáky, nýbrž nás samotné, a tak jsme jejich lety típli a nachystali si všechny krámy na přelet. Provedli jsme proškolení vybraných žáků (kteří měli auto a telefon), kudy zamýšlíme letět a kam pro nás mají přijet. Plán byl Raná - Chomutov nádraží - Ostrov (65 km). Myšlenka poměrně odvážná, Malin to chtěl pustit ještě dál, ale předpokládal jsem dost slabé podmínky, kdy bychom doletěli do Ostrova tak za 2.5 - 3 hodiny a to už by byl skoro večer.

    Podmínky byly opravdu slabé. Po nějakém vyčkávání na startovišti jsem vzlétl směrem k jižnímu předpolí a zachytil se ve stoupání. Na kopci v tu chvíli bylo víc pilotů, létajících přelety do poháru - krom Malina také Chroustík, Šíma, Lexa, Slíva a bůhvíkdo ještě. Jak jsem kroužil a stoupal, ohlížel jsem se po kopci, zda někdo další startuje. Nikdo. Vrchol obložen barevnými vrchlíky a až když jsem nastoupal zhruba 200 m nad vrchol, startovali další. Někteří vzápětí přistáli pod kopcem nebo se s potížemi drželi ve vzduchu. Ani já neměl žádné výrazné podmínky a jak jsem tak pozoroval prostor pod sebou, v němž postupně všichni vyhnívali, měl jsem neblahé tušení. Stoupák, i když byl slabý proměnlivý vítr ve všech hladinách, překvapivě ubíhal směrem k Chomutovu. Po každé otočce jsem musel upravit kroužení. Nakonec jsem stoupák ztratil a ve výšce 600 m jsem se vracel nad nasluněnou a nafoukávanou jižní stranu Rané. Tam už létal Malin a zrovna se ustřeďoval v termice. Přidal jsem se k němu zhruba ve stejné úrovni a točili jsme spolu. Trvalo to docela dlouho, než jsme se ve stoupání 1 až 2 m/s dokroutili do blízkosti základny rozlehlého kumulu mezi Ranou a elektrárnou Počerady. Projížděli jsme se rovným letem pod mrakem, ale stoupání zesláblo natolik, že jsem považoval za rozumnější odtud vypadnout a s trochou výšky doklouznout nad elektrárnu. Malin pod mrakem zůstal, ale nijak si nepomohl. Já mezitím přiletěl nad továrnu na elektřinu a hned tam našel stoupání kolem 3-4 m/s. Nechtěl jsem letět do kouře, špatně se mi tam dýchá.


    Po několika minutách přilétá Malin třista nebo čtyřista metrů pode mnou, které ztratil zbytečným camráním kolem kumulu, jehož životnost dávno skončila. Stoupák pode mnou už byl asi odtržený od svého zdroje na zemi a tak Malin pode mnou prolétl přímou čárou na druhý konec elektrárny. Tam ale nalétl tak pěkné stoupání, že se jeho výška rychle blížila té mojí. Honem tam! Pravda, silný stoupák byl vyplněný kouřem z komína elektrárny, tedy přesně to, co jsem nechtěl, jenže můj stoupák už stejně slábnul a bylo třeba s tím něco udělat. Je úžasné pozorovat, jak se blížíte k dýmu, který před vámi přímo tryská nahoru! Když sem do něho vletěl, začal jsem stoupat tak prudce, jak jsem to snad nikdy nezažil. Bylo to trochu turbulentní, ale aspoň jsem si doplnil chybějící adrenalín. Vário ukazovalo 8.8 m/s, Malinovi dokonce 9.3 a tudíž jsem na displej poněkud udiveně civěl. Když jsem odpoutal zrak od přístroje a rozhlédl se, byl jsem už téměř v mraku. Jeho základna jakoby na mě shora rychle padala. Dotočil jsem kružnici, ale to už jsem byl uvnitř smradlavého oblaku.



    Let podle kompasu nemám rád, tetelil jsem se zimou, kompas byl orosený a růžice uvnitř něho skákala divoce sem a tam. Turbulence byly docela silné; sklapnul jsem uši vrchlíku a přitom stoupal 4 m/s. Nu, stačí letět kursem 300 a za chvíli musím z mraku vyletět ven. Někde za mnou lehce severně musel být Malin, odklonil jsem se proto víc na jih. Po pár minutách jsem byl z těch mlh venku a hned se ohlížel, kde je Malin. Neviděl jsem ho. Pokračoval jsem směrem k Chomutovu, ale výška 1300 m nad zemí nebyla nic moc. Daleko vpravo byly na obloze malé kumuly, ale než bych k nim doletěl, měl bych malou výšku a oblaky by se rozpadly. Také vlevo se vyskytovaly sporadické kumuly, jenže ty se mi zase zdály, že jsou v rozpadu už teď. Člověk by asi neměl být meteorologem - zbytečně přemýšlí a rozebírá všemožné varianty, až se mu všechny zdají špatné. Začal jsem předpokládat, že ani vpravo, ani vlevo se kumuly už využít nedají a než k nim doletím, rozpadnou se a bude tam klesák. Naproti tomu přímo přede mnou by se měl co chvíli objevit nový stoupák.

    Vzadu se konečně objevil Malin, který setrval v kumulu nad elektrárnou o trochu déle a měl o poznání větší výšku. Bezelstně zamířil právě k té skupince oblaků, kterou jsem zrovna zamítl pro účely stoupání - a stoupání tam našel. Viděl jsem, jak začíná kroužit. Omluvou pro mně snad jedině mohlo být, že jsem se svojí menší výškou sotva mohl doletět pod mraky rozumně vysoko a navázat do termiky. V místě, kde jsem teď letěl, nebylo po termice ani památky. Netrvalo dlouho a byl jsem velmi nízko nad zemí. Prozkoumával jsem pečlivě terén, zkoušel to nad místy, kde rozum termiku prostě musí předpokládat, hledal kroužící dravce (nějací byli, ale kroužili tam, kde se nedalo nic najít). Nikde nic. Před Chomutovem jsem skoro s pláčem přistál. Ksakru, jak je tohleto možné?! Jak jsem tak potom šel silnicí, pozoroval jsem vítr - stálý směr i rychlost a počasí typické pro babí léto. To je jasné, vždyť se termika nijak neprojevuje ani na zemi. A přesto - Malin sklesal taky až na 150 m nad zemí, ale měl štěstí, které zase chybělo mně a Pavlu Chroustovi (sednul u Mostu). Nastoupal a doletěl přes Chomutov ke Krušným horám, kde se pak prý už letělo líp. Aby ne, letěl jsem podél pásma Krušných hor už několikrát a poznal to - při slabém jihovýchodním větru a termice je to ideální padáková turistická cesta. Malin však potkal vážnější problémy; někde kolem Klášterce se mu v nečekaných turbulencích zbortila převážná část vrchlíku a padák si nechtěl nechat říci. Prý to vypadalo na odhoz záložáku. Naštěstí se Malinovi povedlo z problémů vybruslit a pak ještě doletěl do Ostrova, tedy plánovaného cíle. Bohužel mu před přistáním, když si fotil Klínovec, došel film a ke vší smůle tak nemohl zaregistrovat svůj pěkný přelet do českého poháru.

    Na tak slabé podmínky (s výjímkou stoupáku elektrárenského), jaké ten den byly, byl Malinův let pozoruhodný výkon. Byl to ale den, kdy člověk potřeboval opravdu pořádný kus štěstí.


 Návrat na domovskou stránku