V pátek 24.7.1998 po nočním přechodu studené fronty s hutnými bouřkami nás uvítalo modré nebe s několika neostrými kumuly nízko nad zemí. Vzduch byl svěží, dohlednost malá a bezvětří. Spolu s Martinem z Kublova a s Klér jsme vylezli na vršek Rané a časem tam dorazil i Pavel Chroust. Hned jsme se dohodli s Chroustíkem, že bychom mohli letět společně. Ale co vymyslet? Na kopci se nehnul ani lístek a přitom už bylo po poledni. Stíny kumulů (mezitím jich notně přibylo) se pohybovaly po zemi směrem k východu. Tak tedy uzavřená trať to asi nebude! Chroustík vymyslel let na Máchovo jezero, kde se jako prý předvedeme děvčatům epesním přistáním na pláži. Okamžitě jsem souhlasil. Vypsali jsme protokoly, nachystali padáky, několikrát se přestěhovali z jižní strany kopce na severní a zase zpátky, až už jsem toho čekání měl dost a jakmile jsem spatřil příznaky termiky daleko před kopcem na hraně polí u ranského letiště, odstartoval jsem.

    Pavel měl potíže, nezdařil se mu nadvakrát start a promeškal dvě minuty. Stoupání tam bylo, začal jsem točit a pozoroval, jestli Chroustík vidí můj stoupák a letí ke mně. Teprve po chvíli vzlétnul a hned byl těsně pode mnou. Asi po minutě jsme přestali točit podél stejné osy, protože se mi zdálo, že stoupák se odklání ke kopci. Stoupal jsem dál, ale Pavel se zazdil daleko před kopcem a vyhnil.

    Točení bylo strašné. Když přesáhla vertikální rychlost 0.5m/s, byl to svátek. Po asi půlhodině jsem se přiblížil k oblaku ve výšce 1100m nad zemí. Mezitím se Raná a široké okolí zatemnilo pod zataženou oblohou. Chroustík musel čekat tři hodiny, než mohl znovu zkusit štěstí. Já jsem vyrazil ve speedu na trať, ale poměrně brzy jsem začal mít dost malou výšku. Sluníčko však svítilo na malý flek kolem Libčevsi - honem tam! Nad zalesněným kopcem to přece musí být. Prolétal jsem přes kopec, padák se zavrtěl, ale jinak nic. Najednou se z lesa zvedlo káně a začalo kroužit. Spatřil jsem ho takovou náhodou, že jsem děkoval štěstěně. Stačilo zaletět nad něj a už jsem ostře šrouboval v dvoumetru. Pokračoval jsem v letu po jižním okraji Středohoří, avšak nebe se úplně zatáhlo, kolem tmavo, šero, sychravo. Ve vzduchu jako bych cítil sníh. V poklidu a nehnutě jsem kluzal dolů a už tušil, že tady bude konečná.

    Před Třebenicemi ve výšce 150m nad zemí, kdy jsem ani nedržel řidičky, mi buchl náraz zespodu do padáku. Proboha, tady přece nemůže být termika?! Neskutečné, opravdu tam byl točitelný stoupák. Kupodivu jsem s ním vystoupal až do základny, kde jsem opět potkal tři káňata a hejno rorýsů. Jedno z káňat letělo dva metry nad mým vrchlíkem, kroužilo stejným směrem a stejnou rychlostí. To byla nádhera. Chtěl jsem ho vyfotit, ale bylo takové šero, že by fotka vyšla vniveč. Krom toho jsem už mizel v mraku. Nechal jsem točení a podle kompasu nasadil kurs na Máchovo jezero. V tu chvíli jsem byl na 18km trati.

    Přiletěl jsem na úroveň Lovosic a zase jsem měl 200m nad zemí. Spoléhal jsem se na svoji šťastnou hvězdu a nad nějakou vískou znenadání ucítil pach vepřína, který byl dole pode mnou. Je to jasné - stoupák. Když jsem jej našel, zase jsem si trochu pomohl, ale velká sláva to nebyla. Přeskočil jsem k další vesnici, kde byla velká a už pokosená obilná pole a zrovna vysvitlo sluníčko. To byste nevěřili, co jsem zažil. Nad polem něco brblalo, padák se ležérně kýval, kroužil jsem snad deset minut a velice zvolna ztrácel výšku. Výškoměr ukazoval -50m, protože jsem přiletěl do hlubokých nížin.

    Pomalu jsem sklesal na úrověň drátů vysokého napětí na sloupech napříč mým polem a najednou jsem vyplašil nějaké další káně, sedící na drátech. Káně párkrát mávlo křídly a hned začalo točit. Posledních pár metrů výšky jsem obětoval na dolet ke káněti - a začal jsem stoupat taky!! Neuvěřitelně jsem se dostal do výšky asi 800m nad zemí, kde stoupání skončilo a mohl jsem přeskočit nad Terezín.




    Sluníčko mi přálo, zatím svítilo do města a nad ním jsem také dotáčel výšku. Další přeskok o tři kilometry dál nad Travčice, za nimiž je rozsáhlý lesní komplex s nějakými lomy. Opět jsem tu kroužil v nule nízko nad zemí deset nebo patnáct minut a vyčkával, až zmizí stín nějakých altokumulů. Konečně vysvitlo slunce a skoro okamžitě se objevil i stoupák. V podstatě jsem letěl tzv. Suchánkovou metodou: toč, stoupání se dostaví. Byl to nejlepší stoupák přeletu, chvilkami dosahoval i 4m/s. Bohužel, ve výšce 800m nad zemí se opět ztratil.

    Výška mi stačila k přeletu Labe, kterému jsem neodolal a vyfotil jej. Překlouzal jsem vesnici Chodouny, kde přistál v dubnu Malin, na jistotu zamířil nad posekané pole za lesem. Stoupák jsem nemusel ani moc hledat - byl tam. Jako obvykle se mi povedlo vystoupat pouze do výšky zhruba 900 m nad zemí, ačkoliv nade mnou se utvářel nádherný kumul ještě o nějakých 600 m výš. Kus přede mnou se už rýsoval Bezděz. Vpravo jsem minul Říp, dále vpravo kouřilo a páchlo Štětí, pode mnou Hošťka, proslulá svými někdejšími mírovými slavnostmi, vlevo pásmo Českého středohoří a vrch Sedlo.

    Začal jsem být už hodně utahaný, letěl jsem jako s hnojem, průměrná rychlost 10km/h, čiže potřeboval bych ještě asi 2 hodiny k doletění do cíle. Jenže jsem letěl už 3h 30minut a celý byl jako zbitý. Přeletěl jsem Hošťku ještě asi o 2km, nad polem byly nějaké pohyby vzduchu, avšak k uchycení a vystoupání už to nebylo. Přistál jsem a doplahočil zpátky do Hošťky, kde není ani signál Eurotelu, stojí tam dvě odporné zaplivané krčmy (z jediného piva mi bylo špatně, chutnalo jak plesnivý hadr vymáchaný v louži) a lidi raději nekomentuji. Můj velký dík však patří Martinovi Chvojkovi a Klér, kteří pro mne okamžitě jeli a o koupení benzínu nechtěli ani slyšet. Že prý příště pojedu pro Martina zase já. Martin nesmírně touží uletět svůj první přelet a já bych byl moc rád, kdyby se mu to co nejdřív povedlo.

    Ještě jsem vysedával na návsi na lavičce a na nebi 6/8 vrstevnatých altokumulů. Termika dávno skončila. Cestou zpátky jsme vyzvedli Pavla Chrousta, který přistál po 20km u Libochovic.