Chcete na tomto místě svoji reklamu ?

Přelet pro radost

Petr Dvořák

    Kdybych si nafotil protokol, věřím, že bych dolétl jen na přistávačku. Ale protože jsem se pořádně neoblékl, nefotil jsem nic a měl vybitou jednu ze dvou baterií ve váriu, ulétl jsem nakonec víc, než bych plánoval.

    V sobotu 6.5.2000 jsme s několika kamarády projezdili různé kopce v severních Čechách, abychom konstatovali, že je to tam na prd. Na Kozákově foukalo odzadu, na Medvědíně bylo všechno zastíněno od bohaté kumulovité pokrývky nad pásmem Krkonoš a nakonec jsme jeli na Černou horu, kde přece jen trochu svítilo slunce a byl předpoklad termiky. Na Medvědíně jsme jen slétli, pouze dva kámoši asi čtvrt hodiny polítali ve slabé termice s tím, že je vzduch klidný a termika nevýrazná. Na startoviště na Černé hoře jsme dojeli před 16.hodinou a rozhodli se polítat místně. Ani jsem si nebral vodu, čehož jsem později mnohokráte litoval.

    Vzneslo se několik rogalistů i padáčkářů a já jsem si nachystal Fevera. Krátce nato přišel citelný termický závan, do něhož jsem odstartoval. S pomocí jednoho rogalisty a druhého padáčkáře jsem vyhledal stoupání a poletoval před kopcem. Znenadání jsem však nalétl osmimetrový šprajc, s nímž jsem rychle nastoupal asi 300 m nad start. Neměl jsem zátěž a tak jsem turbulence trpně snášel, ovšem nakonec jsem letěl zpátky ke startovišti křiknout na přátele, že je vzduch docela živý. Pak jsem se snášel ve čtyřmetrovém klesáku až nad lesík u přistávačky. Tam jsem potkal slušný šestimetr nahoru a začal jej vytáčet. V duchu jsem si slíbil, že si stoupáček vytočím a potom zase slétnu dolů na přistání. Jenže dál před kopcem, kde jsem točil, byl docela znatelný východní vítr, který mne unášel dál a dál k Vrchlabí. Stoupání také zesílilo na 7 m/s a zakrátko jsem byl ve výšce 2400 m. Tak ať se trochu proletím, řekl jsem si a vydal se na přeskok směrem na Žalý. Prvně v životě jsem viděl takhle celé Krkonoše. Na Černé hoře jsem byl několikrát, ale nikdy jsem neměl štěstí na termické podmínky, takže jsem důvěrně poznal jen přistávačku. Teprve dnes! Nejsem sice znalec našich nejvyšších hor, ale aspoň základní zeměpisné znalosti o nich mám, takže jsem si je nyní ověřoval. Východní hřeben Krkonoš, zakončený Pomezními boudami, od nichž se táhl hraniční hřeben až na Sněžku. Za horami bylo vidět daleko do Polska, dohlednost dnes byla velmi dobrá. Vrcholové části hor byly i teď, v teplém květnovém počasí, ještě pod sněhem. Sněžka vyčnívala nad své okolí jako alpínský zub, na sousední Studniční hoře jsem nerozpoznal známé sněhové pole "mapa republiky", protože tam bylo ještě sněhu dost. Pode mnou se krčily roztroušené horské chalupy, obklopené tmavými lesy a krajina byla rozvlněná stoupajícími údolími z předhůří nahoru na krkonošské svahy. Na jedné z luk jsem zpozoroval velké stádo černých krav a bezpečně tak identifikoval, že nejsem v Alpách - tam mají krávy fialové s nápisem Milka.

    Stále více na mně doléhalo několik nepříjemných skutečností: jednak mi byla strašná zima, protože mě nenapadlo pořádně se obléknout. Také turbulence byly občas dost silné, několikrát mi sklapla náběžka, což sice není nebezpečné a prakticky je to samořešitelné, avšak nemohu říci, že bych tyto situace vyhledával. Rukavice jsem si také nevzal a už mi začínaly mrznout prsty. Nad Strážným jsem měl výšku asi 300 m nad terénem a podle kouřících komínů na dvou domcích jsem našel pěkný stoupák. Zpočátku to bylo jen asi třímetrové stoupání, ale to postupně zesilovalo až na 8 m/s. Měl jsem už tak asi kilometr nad zemí, když přišlo bez jakéhokoliv varování masívní klapnutí velké části vrchlíku, takže jsem nejdřív trochu proskočil mezi prověšenými šňůrami a teprve pak oběhnul vrchlík kolem dokola. Nebudu zastírat, že jsem se lekl, ale vrchlík se rychle srovnal a já točil zase dál, jen už opatrněji. Ve výšce 2500 m jsem pokračoval v přeskoku směrem na Tanvald. V pultíku jsem sice měl mapu, ta však končila v okolí Černé hory. Vlevo pode mnou jsem ještě rozpoznával Benecko, zatímco vpravo byl krásně vidět Špindlerův Mlýn.

    Sledoval jsem hřbet hor od Špindlerovy boudy směrem k Labské, hřeben stoupající na vrchol Kotle a dál k západu zase klesající přes Lysou horu až k Harrachovu. Ten jsem viděl až později, když jsem dolétl na jeho úroveň. Vesnice pod sebou jsem neznal, ale navigoval jsem jednak podle hor po mé pravici, jednak už přede mnou vyvstala Černá studnice nad Jabloncem a o kus dál pak Ještěd. Vlevo trochu vpředu jsem viděl Kozákov, kde nikdo ten den nelétal. Ohlédl jsem se, abych viděl Černou horu, jak pozvolna mizí v modravém oparu. To jsem byl na 30. kilometru svého letu. Bylo 17 hodin. Vpravo se Krkonoše změnily na Jizerské hory, které jsou jakousi náhorní planinou - tady z té výšky to bylo dost dobře vidět. Termika se už uklidňovala, což dokládal fakt, že posledních 10 kilometrů jsem měl problémy s jejím vyhledáváním. Nad Tanvaldem už bylo zle a ve výšce kolem 200 m nad zdejším Špičákem jsem propadal chmurným představám o nevyhnutelném přistání. Nedaleko za vrcholem mě však lehce drnklo termické stoupání. Byl to slabý půlmetřík ve dvou až třech jádrech, ale dalo se v tom udržet. Za několik minut přišel odspodu silnější stoupák o rychlosti 5 m/s a zahnal moji teorii o slábnoucí termice.

    Získal jsem výšku přes 2300 m a doufal, že z ní dosáhnu Liberce, mého vysněného cíle, byť nedeklarovaného žádným protokolem. Klouzal jsem až nad Jablonec, kde jsem nad rozlehlým jehličnatým lesem vlétnul do stoupání 7 m/s. Rychle jsem se dostal do výšky 2600 m, kde jsem musel točení nechat kvůli dodržení předpisové výšky. Škoda, základny byly určitě ještě 500 m nade mnou.

    To už mi bylo jasné, že Liberec přeletím. Sledoval jsem provoz na zdejším letišti, zejména větroně, kterých jsem za celý dosavadní let potkal víc než dost. Na letištní ploše jsem viděl něco červeného a postavičku před tím, z čehož jsem usoudil, že to bude někdo s padákem a krosnou nebo na navijáku. Za celou dobu, kdy jsem přes Liberec přelétával, se červený předmět ani nehnul. Bavil jsem se tedy jinými hříčkami. Například jsem se snažil objevit sídlo známé liberecké firmy Galaxy. O Liberci jsem míval vždycky mínění, že je to velké město; zde se mi takový však nezdál. Liberec je jenom rozlezlý jako chobotnice, hustě zastavěné je pouze centrum. Poblíž čtyřproudé silnice jsem našel nádraží a od něho ulici, kde Galaxy sídlí. Až po dvou minutách jsem jejich dům uviděl.

    Navzdory pozdní večerní hodině tu byly stoupáky všude. Původní rozhodnutí přistát v Liberci na letišti jsem tedy změnil a letěl šikmo přes ještědský hřeben dál směrem na Českou Lípu. Zima ovšem začínala být nesnesitelná a i když byl let nádherný, pozvolna jsem se začínal těšit na zem. Kupovitá oblačnost už ztrácela svůj vertikální rozměr a transformovala se na oblaka stratocumulus cumulogenitus. Bylo půl sedmé a termika definitivně skončila svoji práci.

    Měl jsem výšku přes dva tisíce metrů nad zemí, což mi umožnilo doklouzat ještě 15 km za Liberec nad vesničku Jitrava. Dalo by se dolétnout až do Jablonného, ale u Jitravy byla krásná velká louka a hlavně jsem zřetelně viděl místní hospodu. Od rána jsem už měl pořádný hlad a to rozhodlo - rychle dolů! Však už jsem měl jen 300 m výšky nad zemí a bylo už zbytečné letět o dva kilometry dál. Před přistáním jsem si ještě stačil povšimnout pozoruhodných oblých a bílých skal severně od Jitravy, vyčuhujících mezi stromy.

    Přistál jsem a ještě celý prochladlý balil padák. Podle GPS jsem se nacházel 64,7 km od Černé hory a tuto vzdálenost překonal za 2 hodiny 30 minut. Přitom jsem přeletěl Krkonoše, Jizerky, Ještědský hřeben a přistál na okraji Českého středohoří. Před přistáním jsem viděl v dálce Ranou a moc by se mi líbilo doletět až k ní. To bych však musel startovat o něco dříve, než ve čtyři odpoledne. Počasí ale ten den bylo velmi dobré - takže příště snad budu na startu nachystaný dřív.


    Ale i tak to stálo za to.


 Návrat na domovskou stránku