V Kopřivnici se nás sešlo před léty několik nadšenců, kteří se dali dohromady a založili klub LC Kondoři. Postupem doby jsme se rozrostli na 12 členů a s kamarády z Adrenalín teamu Nový Jičín jsme začali podnikat společné akce. Namátkou vzpomenu na expedice po Slovinsku, Expedici Jih (později přejmenovanou na Expedici Líh) po Španělsku, Monaku, Itálii. Rovněž slavnosti typu Rozletná nebo Doletná, ale taky oslavy kulatých narozenin. Zkrátka spolupracujeme a udržujeme spolu kontakt celý rok.

    A ne jinak to bylo v termínu 7.-9. dubna 2000, kdy Adrenalín team s pomocí Kondorů a firmou FOTO MORAVA uspořádali v Kopřivnici na chatě Červený kámen Rozletnou 2000. V páteční večer se tu sešlo okolo čtyřiceti lítačů nejen z Beskyd, ale i od Brna, Prahy a jiných koutů naší vlasti. Společné setkání po tak dlouhé době zaručilo nejen dobrou zábavu (viz vystoupení Řízkova sexteta a Kondor bandu s několika zlidovělými šlágry), ale taky bohatý přísun video kazet a fotografií z nedávných expedic a jiných akcí. Výčepní pult se těšil největší pozornosti a selátko postupně ubývalo na váze díky nasazené kolektivní dietě. Spát jsme šli v brzkých ranních hodinách.

    Sobota byla krutá i po stránce počasí (SV 8-10m/s), teprve večer se vítr zklidnil a byla z toho pěkná svahovačka nad Javorníkem. Čerstvě stažené informace z Internetu slibovaly na neděli slušné počasí, a tak po sauně se všechno uložilo k spánku.

    V neděli 9. dubna v 9 hodin na relačce jsme vyhodnotili ranní informace a rozhodli se pro Javorník u Veřovic. Naskakovaly první kumulky a flérky jen ztěží reagovaly na slabé podněty. To byl signál pro vytažení map a plánování tratí. Psaly se vesměs tratě okolo 20km s návratem a nějaké ploché trojúhelníky. Zbytek se těšil na pěkně strávený den pod svým padákem. Já si naplánoval FAI trojúhelník z Javorníku na Pustevny, Kozlovice kostel s návratem na Javorník. Měla to být seznamovací trať s mým novým Transem, a tak jsem se nehnal na něco většího. Ostatně jsem si trojúhelník naplánoval už loni na podzim a teď jsem cítil, že by se to dnes dalo uletět. Mezitím Mac s Rendou dotáčeli základnu ve 2200m n.m. a nám zvedali adrenalin v krvi. Nebylo na co čekat, rozbalil jsem Transe a skočil do toho.

    Východně od kopce nad Trojanovicemi to bylo a trochu nervózně jsem vletěl do rozbitého stoupáku, který se zrovna utrhl a už jsem stoupal. Chvílemi jsem z něj vypadával, ale obešlo se to bez větších problémů. Naletěl jsem potom do středu, načež mi upadla půlka vrchlíku. Poznal jsem to tak, že mi A popruh spadl na koleno. Zakontroval jsem a už bylo vše O.K., sám se dolil a po ustředění přišlo klidné čtyřkové stoupání až do 1700m n.m., poté se ztratil. Dlouho jsem nehledal a byl tu další, sice úzký, přesto se dal točit. Během něj jsem odfotil Javorník a přemýšlel, jestli letět na Kozlovice a pak na Pustevny nebo opačně.



    Vzhledem k tomu, že mezi Javorníkem a Kozlovicemi nebyl patrný vývoj (bylo taky něco po 11 hodině), zvolil jsem druhou variantu a nad Pindulou dotočil skoro základnu. Pak jsem pustil Transe na Radhošť, ať ukáže co umí. Vytáhl jsem GPS a sledoval rychlost, kterou letím. Kolísala na odbržděném padáku mezi 38 až 43km/h. Při našlápnutí speedu na jedničku vzrostla až na 48 km/h. Při plném sešlápnutí jsem dosáhl rychlost 53-56km/h. To už jsem byl na hřebenu Černé hory a blížil jsem se k vysílači na Radhošti. Opět pár snímků a především krásný pohled na celé Beskydy. Nad vysílačem jsem dostal impuls abych přerušil kochání po krajině a zkusil opět něco nastoupat. To se dalo bez problémů, klidné, kolmé stoupání bez snosu mi dovolilo sledovat okolí. Shodil jsem popruh sedačky z ramene, přehodil nohu přes nohu a vyklopen v sedačce jsem sledoval, jak ubývá rozpoznatelných detailů na vysílači.



    Ve výšce asi 2000m n.m. jsem opustil stoupák, který končil v krásném kumulu. Cestou jsem pod sebou zahlédl sochu pohanského boha Radegasta, který umí uvařit skvělý pivní mok stejné značky. Sledoval jsem, jak kumuly naskakují z jižní i severní strany Pusteven, aby se nad hřebenem setkaly a čekaly na své pasažéry s padáky, kteří rádi využijí jejich stoupáků. K jejich smůle jsem byl ale sám, který měl možnost vybrat si stoupák s nejhezčím kumulem. Proto závodily mezi sebou, aby upoutaly mou pozornost a čechraly své kadeře, aby se mi co nejvíce líbily. Všechny byly nádherné a hlavně jich bylo dostatek k tomu, abych mohl nad zasněženým hřbetem pokračovat.




    Odfotil jsem horní stanici na Pustevnách a vydal jsem se nad Nořičí. Po deseti minutách jsem zahlédl nad Pustevnama Pitríska, jak sviští ke mně. Byl asi o dvěstě metrů výš a přitáčel o poznání silnější a širší stoupák než já. Měl více štěstí a vydal se nad Stolovku. Chvíli jsem ještě přitáčel sílící stoupání a v 1500m n.m. jsem skočil před Stolovku. Mezitím co Pitrísek na Transu mizel mezi Smrk a Lysou horu, já se vozil v údolí a nijak nespěchal. Užíval jsem si krásný výlet a zvykal si na svého přítele s červenou náběžkou na bílém podkladu doplněném modrým klínem. Velmi rychle si získal mou důvěru, a tak jsem mu povolil křížové tahy na doraz. To se hned projevilo při nástupu do termiky, neboť při vyklonění v sedačce jsem Transíka postavil slušně na ucho a řidičkou ladil stoupání. Nyní jsem zjistil, že i úzký stoupák se dá točit, a proto jsem v tom pokračoval. Mezitím jsem okukoval situaci na Ondřejníku a při zjištění, že mi vypustil pár chroustů, kteří v momentě byli v základnách, jsem se rozhodl omrknout situaci zblízka.

    Přišlo to bez varování. Blížil jsem se rychlostí okolo 40km/h a opadání kolem 1m/s. Nevím jak, ale nejprve jsem si utrousil do sedačky a pak stoupal přes 9m/s. Nebo to bylo najednou? Vytřeštil jsem oči vzhůru a spatřil jakýsi rohlík s ušima dozadu, jak mě vleče nahoru přibližně stejnou rychlostí, jakou byla dopředná rychlost. Nezbylo nic jiného, než to točit a čekat, než dosáhnu základnu. To se mi ale nechtělo, a tak jsem klidných 9m/s zvětšeným poloměrem točení zmenšil na 6m/s, následně 3m/s. Zalovil jsem pro foťák a z výšky 2160m n.m. odfotil Ondřejník.

    Pohled na GPS a zjištění, že došly baterky. Taky bylo divné, že je ve vysílačce klid. Stejný závěr. Při dalším snímku signalizace nízkého stavu baterií ve foťáku. (Později jsem zjistil, že mi chcípl i mobil.) No pěkně, nakonec to ani neodfotím, pomyslel jsem si. Naštěstí můj Flytec 4010 disponoval dostatkem energie i pro let na měsíc. A kdyby odešel i on, využil bych zkušeností létání na cit, kdy jen s výškoměrem bez vária jsem létal termiku rok a půl.

    Druhý otočňák byl již na dokluz, a proto po rychlém zadání souřadnic do GPS, které potom zase kleklo, jsem vše podřídil k úspěšnému dosažení místa, které bude nejdůležitější z celé trasy. Jak jsem již v úvodu předeslal, v úseku, který byl přede mnou, nebyl opticky patrný termický vývoj s následnou konvekcí. Jen tu a tam se sporadicky objevoval chomáč, ale byl daleko vpředu. Navíc jsem nervózně okukoval natahující se cirry od SZ, které mohly výrazně ovlivnit další mé snažení. Po vyladěném dokluzu nad kostel jsem provedl fotodokumentaci a ve výšce asi 600m nad zemí jsem nabral kurz k Javorníku. Po chvíli jsem se už potil, protože žádná aktivita nad vesnicí, která by stála za to, nebyla. Zamířil jsem teda k vesnici Tiché a kilometr od ní nad polem jsem konečně narazil na lehký impuls do vrchlíku a to znamenalo, že se něco začíná dít. Tak tedy počkám co bude a ve dvou stovkách nad zemí mi bylo jasné, že se to bude muset stát rychle, nebo vyhniju 8km před Javorníkem. Zkoušel jsem zatočit, ale bylo to moc slabé na to, abych stoupal. Když už to trvalo delší chvíli, podíval jsem se na teploměr, který signalizoval narůstající teplotu. Visel jsem nad obrovskou hromadou nahřátého vzduchu, který si dával načas se samovolným výstupem. Jako z udělání nebyl po ruce žádný traktor, nebo jiný tvor, který by do té bubliny hezky kopl a mne zbavil velké dřiny. Po dvaceti minutách jsem nastoupal 150m a pak se to konečně utrhlo. Jaké bylo zklámání, když očekávaný stoupák nepřišel a místo toho jsem byl uprostřed masy vzduchu, která za tu dobu vzrostla o 6 stupňů a lenivě lezla po metru nahoru. Chvílemi jsem stoupání ztrácel, nalézal místo toho klesáky, a tak jsem tento zmetkovitý proud opustil a hnal se pod čerstvý kumul před Tichou. Než jsem jej dosáhl, zaječelo vário čtyřku a hned jsem mu kutnul, až jsem málem přepadl ze sedačky. To byla záchrana a já opět věřil, že je Bůh a že za jeho pomoci doletím. Už jsem střídal směr točení, protože to byla docela dřina po tom všem a sledoval dění okolo.



    Najednou se přede mnou přehnalo letadlo a při druhém okruhu zamávalo křídly. Bylo asi 200m ode mě, takže nehrozilo nebezpečí turbulencí, ale přesto jsem neměl ten správný pocit klidu. Na výzvu jsem odpověděl, načež pasažéři v letadle propadli nezřízené radosti, kterou jsem s nimi ale nesdílel. Mohl bys jít vrčet někam jinam, tohle je můj stoupák pomyslel jsem si. Po zjištění, že už s nimi nekomunikuji a že jsem se nejspíš zasekl, protože pořád kroužím, se rozloučili a pokračovali v letu.

    Já se začal připravovat na velké finále. Jasné a zřetelné obrysy kopce přede mnou jasně dávaly najevo, odkud jsem před třema hodinama startoval. Ještě něco bezoblačné termiky a už jsem letěl nad severní částí Frenštátu p.R. Ještě dobrých 100m jsem přistoupal v úzkém a rozbitém stoupáku, protože každý metr byl dobrý. Při úpatí kopce jsem se míjel se známým padákem MEEP MEEP Jiřího Procházky, který mě energicky zdravil s vědomím, že se vracím z nějakého čundrování po okolí.

    Po kontaktu se svahem Javorníku mě oblažil kýžený slastný pocit ukojení mých zvířecích pudů. Když jsem přilétal před start, byl jsem už dobrých 50 metrů pod ním, ale přesto jsem strhl na sebe pozornost. Někteří z nich tušili, co jsem letěl a vesele (nasraně) mi mávali. Teď už nezbylo nic jiného, než ještě jednou vytočit a odfotit. Při úpatí kopce jsem byl nasán do stoupáku, tedy nejprve padák a já poslušně za ním. Zatočím a mám to. Trochu měl snahu vyjíždět po svahu, ale já se s vyléčeným morálem odradit nedal.



    Samozřejmě jsem způsobil paniku na startu už podruhé, neboť nikdo kromě mě nebyl ve vzduchu. A tak když viděli, jak vypadá ustředěná šestka, neváhali a naskákali do toho. Ze třech stovek nad kopcem jsem vyfotil poslední zbylý snímek a oddychl si. Byla to fuška a moc se mně to líbilo. Jelikož jsem byl celkem unavený z točení sedačkou, které jsem dodnes s takovou účinností neznal, rozhodl jsem se na závěr pro spirálu. Odlítl jsem před kopec a nechal Transíka vydovádět v naší první společné spirále. Opět mě příjemně překvapil, jak plynule vyjel bez náznaku předstřelu ze spirály. Asi i on byl pro dnešek spokojený a proto plni zážitků jsme se oddělili od davu a zamířili nad přistávačku. Ještě jsem neodolal pokušení a řízl si pár Wingoverů, kdy jsem měl pocit, jako bych seděl na pouťovém twisteru a při pohledu na padák hluboko pod sebou jsem v duchu poděkoval za precizně odvedenou práci nejen P. Rečka, ale všech jeho zaměstnanců fa MAC. Našel jsem křídlo s duší závodního hřebce, které po osedlání přesvědčí svou jistotou a vyvážeností ve všech směrech. Trans je padák, který mi naprosto vyhovuje a splňuje mé očekávání. Teď je jen na mě, zda budu chtít využít jeho předností k dalším hodnotným přeletům nebo s ním zůstanu u kopce a budu s ostatníma šlapat vzduch.

    Dnes jsem překonal svůj přelet 60km z Hranic n.M. do Polska, neboť tento výkon 28km po přepočtu znamená 70 bodů do Moravského demižónu 2000. Doufám, že jsem dal dost výmluvnou výzvu všem ambiciozním a přeji všem LETU ZDAR a šťastné přistání.