Psal se 27.červenec 2003. Ne že bych měl tak dobrou paměť, ale můj Bräuniger je spolehlivý. Po návratu po dvoutýdenním trápení v italském přehřátém vzduchu plným bouřek (Cassino a Norma), jsem už skutečně chtěl něco zase uletět. Volba padla na Stolovou při slabém S proudění. Na startu nás není mnoho. Michna rukama všem ukazuje, kam by chtěl letět. Bylo to směr Smrk atd. Jelikož vítr je velmi slabý a ani intervaly nejsou rozpoznatelné, pozorně sleduji jeho umění. Nevýrazná termika u kopce způsobila předčasné přistání. No jo, tak je to v háji, napadá mě. Rozbalím svačinu, jím, sleduji okolí a se zbytkem startovního pole registrujeme postupné zesilování větru na dosud nevídaných 2 m/s. Startující padáky dávají tušit aspoň svahovačku. Tak startuji. Asi půl hodiny je to klasika. Dostupy 200m nad start, někteří asi nechtěně přistávají. Rozhodující zachycení se odehrálo na JZ od startoviště. Trpělivě točím až nad Pustevny.



    Ve 2300 se rozhoduji, kam vlastně. Drahá moja je pod kopcem u auta, takže co nejdál. Tato úvaha se později ukáže jako lichá. Původně zamýšlený směr domů, přes Rožnov, se nejeví jako optimální, díky čisté obloze. Na zbytku oblohy jsou totiž krásné 4/8. Okamžitě mě napadá dlouho chtěný směr Slovensko. Tak jo. Natočím se do směru Horní Bečvy a letím. Bohužel po pár minutách "letu" mám o 1000m méně a sen o Slovensku je pryč. Samozřejmě sakruji, jestli ne něco horšího. Jak to už chodí, kdybych přistál u Prostřední Bečvy, asi bych tento článek nepsal. Jak jinak se zachraňuji nad jižními svahy a pokračuji dál přes přehradu na Bečvě a Velké Karlovice.



    Zde si vlastně musím promyslet jak na to. Výšky je dost (2500) a odvahy také. Stále více si ale všímám úplně čisté oblohy nad celým údolím Váhu. Směrem na JZ na našem území je to mnohem lepší.



    Jak jsem později zjistil, byl to správný postřeh. Kdosi ten den tímto směrem uletěl 80 km. Já ale ze svého cíle neustupuji. Nad hřebenem Javorníků, asi 2km od Kasáren, vybírám z výšky se nejlépe jevící údolí na slovenské straně.



    Let je naprosto bezproblémový. Výšku udržuji stále nad 2000.

    Párkrát samozřejmě zapochybuji, jestli to "dám", ale nakonec oproti očekávání Váh přelétám ještě v 1400.



    Stihnu si vyfotit Manínskou tiesňavu a jen tak pro parádu si ještě 10 minut posvahuji na nasvícené straně zalesněného kopce Manín.





    Místní padáčkáři ho jistě dobře znají jako cvičný letový terén. Jen škoda, že startoviště je ve spodní polovině kopce, jinak by to byl určitě velký konkurent Straníku s továrnou Hyundai na úpatí. Zbývá jen přistát, sbalit padák a uvědomit si tu ironii, že manželka, jakožto občanka SR s trvalým pobytem v ČR, pro mne na Slovensko nemůže bez pasu přijet. Naštěstí kousek odtud, v Považské Bystrici bydlí známí, a tak se pozvu na večeři a vynutím si následný odvoz na železničnú stanicu.



    Jelikož je už po šesté hodině, zjišťuji, že poslední vlak směr Horní Lideč už jel. Jsem tak donucen koupit si lístek do protisměru přes Žilinu a Ostravu. Průvodčí samozřejmě nechápe můj směr jízdy, ale protože i ona už slyšela o skvělém sportu jménem PG, s pochopením odchází. Na závěr uvádím cenu jízdenky 450 SK a příjezd v 0:10. Příště zase.