Jestli se chcete pěkně prohřát a ještě lépe polítat v zimě, není nic jednoduššího než rozbít prase (nebo zabít bejka), zamluvit letenky, rozloučit se s blízkými a odletět do JAR. Někde v Evropě si dát ještě dobré pivo a pak prosedět dvanáct hodin v letadle.Při výstupu vyplníte nutné formuláře ke vstupu do země a počkáte na batohy. Pokud se jich dočkáte, dorazí obvykle až druhý den.

    Den čekání v Kapském městě lze vyplnit výletem na nejjižnější cíp Mysu dobré naděje, kde romantické duše roztají. Výhled na nekonečný oceán a chladivý vítr se slanou příchutí se prohání v každém kousku tohoto vystrčeného prstu země.

    Na radu beskydských hochů, kteří zde trávili už několikátý týden, jsme vyjeli 70 km východně od Kapského města na pas sir Lowris. Hřeben dlouhý 40km se zdvihá z roviny končící mořem a stáčí se do jakési podkovy. Létání s výhledem na velký záliv na jedné straně a polosuchou kopcovitou krajinu se zeleným údolím na druhé straně. Přistání pod hřebenem doprovázel silný vítr, který zvláště v odpoledních hodinách foukal po celou dobu našeho pobytu. Míru Varvara si po přistání vybral místní domorodec a jal se mu pomáhat s balením. Zřejmě se mu zdál tučnějším soustem než já, ale nakonec požádal jen o cigarety. Mira mu svojí bravurní kosořštinou vysvětlil, že nekouří a tak hladový a nevykouřený domorodec odešel.

    Do malého městečka Porterville jsme přijeli dopoledne.Po ubytování v kempu jsme následovali místní lítače, kteří nás dovedli na startoviště Dasklipas, kde se dalších sedm dní odehrávalo mistrovství JAR oficiálně nazvané Harmony Gold SA Open. Do závodu se přihlásilo 130 účastníků. A tak v předvečer závodu bylo v kempu hodně rušno. Kdo neměl předem zaplacenou zálohu na startovné byl úřednickými typy z řad organizátorů odmítnut.Varvaro nakonec uplatil jihoafričana a odkoupil startovní pořadí. Druhý český účastník závodů Marcel Konečný měl předplaceno a po všech nehodách, které jeho skupinu postihly, se dostavil.

    Místem kde se závody odehrávají, je hřeben táhnoucí se od jihu na sever s převýšením okolo 800m. Zvedá se za městečkem Porterville a je předělen silnicí z Kapského města na sever. Jeho délka je asi 80 km a na svém konci se stáčí do podkovy. Na západ se rozprostírá rovina táhnoucí se 100 km k moři. Krajina a podnebí trochu připomíná srpnová horka se spalujícím sluncem, suchou trávou a oblohou bez mráčku. Druhá strana hřebene skýtá pohled na uzavřené údolí se svěží tmavě zelenou barvou citrusů. Městečko nalézající se v tomto údolí má příznačný název Citrusdal. Do tohoto údolí směřovala většina závodních kol a tady se také přistávalo na ragbyovém hřišti.




    Startoviště vypadalo každý den podobně. Ráno okolo 10 hodiny briefing, otevření startovního okna ve12,30. Na trase byly umístěny hodiny (šipka z pásky) které byly po 1/4hodiny odebírány. Povětrnostní podmínky se neměnily. Ráno inverze, bezvětří k poledni začala pulzovat termika. S přibývající hodinou zesilovala termika, rozfoukával se silný vítr který se stáčel po hřebeni.Vzhledem k těmto skutečnostem, byly termické podmínky slabší, stoupavé proudy dosahovaly výšky cca 1600 m nad mořem.Pro nás velmi nezvykle postavené slunce (téměř v nadhlavníku) nasvěcuje obě strany hřebene a termické proudění slévající se nad hřebenem je v menší výšce turbulentnější. Startoviště se nachází za skalním ostrohem, který vytváří s bočním větrem nepříjemnou turbulenci. Není divu že k vidění byly občas slušné sestavy připomínající testování padáků. Silný vítr v jednom z kol znemožnil start asi padesáti závodníkům mezi nimiž byl i Marcel s Mirkem. Bylo však uznáno (Jihoafričané odstartovali všichni).

    Kromě dvou kol se létalo na hřebeni s přeskokem do citrusového údolí. Otočné body byly umístěny v rovině a tak spousta závodníků v těchto místech končila. Pořadatelé jeden den vyhlásili pěknou uzavřenou trať ve tvaru kosočtverce. Druhý otočný bod se stal osudný pro všechny piloty. Silný protivítr znemožnil padákům pokračovat na trati. Poslední den s nádherně naskakujícími kumuly byla zvolena rychlostní disciplína nejprve 80km na přehradu Clanwiliem.

    Ale předpověď zesilujícího větru byla varující a tak trať poloviční úplně stačila. Padáky v cíli téměř couvaly a během půl hodiny se i stromy klaněly k zemi.

    Uspořádání závodů proběhlo na profesionální úrovni. Piloti kteří přistávali na trati, byli průběžně sváženi malými nákladními automobily. Ti co dolétli do cíle dostali jako odměnu, odvoz v podobě nezakrytého náklaďáku s klecí. Černí obyvatelé s radostí na takto svážené piloty mávali. Nemysleli to špatně. Svoji radost projevovali spontánně a tak černá hlava, kulich a bílé mávající zuby nebyly výjimkou.




    Mirek Varvařovský létající na Avaxu od firmy GRADIENT a v nové sedačce "kajak" se umístil 31. Dvě kola bohužel nebodoval (poprvé neodstartoval pro silný vítr, podruhé natrhl padák na startu). Marcel Konečný na Heavenu od firmy MAC nebodoval ve čtyřech kolech (problémy s autonehodou) skončil 91.

    Závěrečný raut ukojil naše žaludky mnohými pochutinami a dobrým pivem ze Zimbabwe .Pobyt v JARu jsme zakončili 400 km východně od Kapského města. Létání na útesech v oblasti Wilderness je pro nás suchozemce nevšední zážitek. Polétat si 20km nalevo, 20 km napravo, 90 m nad pláží a mořem, při stabilním větříku v tričku, zpěněné příbojové vlny indického oceánu, na rozpálených písčitých plážích opalující se polonahé čokoládové mulatky, no to se musí prožít. Bohužel jsme neměli štěstí na počasí, a tak to známe pouze z vyprávění Marcela.

    Cestou z Ruzyňského letiště moc nemluvíme, civíme z okýnek, venku je hnusně (vždyť je půlka února), rozbředlý sníh, bláto a kolem silnice dělníci s lopatou a krumpáčem.



    Závěrem bych chtěl poděkovat všem našim rodičům, tetám, strýčkům a především stavební firmě Reika cz s.r.o. která nám umožnila zpříjemnit si naše zimní období na jihu v Africe.