Všichni na to koukáme, když se motor pořádně rozeřve a malý letounek začne vykružovat prapodivné křivky po obloze. Vypadá to krásně, jednoduše a přirozeně, ale napadlo vás, jaké to asi je, sedět tam uvnitř? Se sebevědomím zelenáče jsem projevil zájem o pokračovací výcvik. Pokud zamýšlíte něco podobného, přečtěte si, co vás čeká.

    Odstartujete v pohodě, ten člověk je sice instruktor, ale protože vás má učit akrobatit, tak ho drobné chybičky v pilotáži příliš nezajímají. Je lepší, když si pro vaše úplný akrobatický začátky vyberete nějaký prostor hodně daleko od letiště - ať na vás není vidět. Postupně se přesunujete na místo a cestou posloucháte metodiku provádění přemetů, výkrutů a podobných základních obratů - ze sluchátek to zní hrozně jednoduše, ale asi už tušíte, že až přijde na věc, zas taková sranda to nebude. Takže máte asi tak 1800 metrů QNH, napadá vás, že takhle vysoko se asi málokdy podíváte, tlakoměr plnění klesá, řízení trošku měkne. A jde se na to.

    Zaaertovat gyro a horizont, vypnout měnič, pomalá zatáčka a pak nominál a plynule převést letoun do prudkého klesání a když ručička ukáže přes dvěstěpadesát, tak plynule začít přitahovat. Letadlo se vzepne a vrtulí se zapíchne do oblohy. Nepřežeňte to. Ztrácíte rychlost a zvonek se rozezní, ale když jste nohama vzhůru, tak to neznamená nic jinýho, než abyste trošku povolili a nechali letadlo, ať se zase otočí čumákem k zemi a rozběhne se. A taháte tak, že je to pořádně cítit. Géčka vás zatlačí do sedačky, rychloměr se zase drápe nahoru. Končíte v horizontu a od instruktora se dozvídáte, že to nebyl přemet, ale spíš taková "sklopka".

    To překrut je jednodušší. První půlka je stejná jako u výkrutu, ale když jste na zádech, tak tam místo tahání dáte plné křidélka, třeba doprava. Když se to povede, skončíte v horizontu a na rychloměru je tak kolem stodvacítky. No a když se to nepovede, tak je z toho vývrtka, ale tu už byste měli umět vybrat ze základního výcviku. Už se vám dělá špatně a myslíte na to, co všechno bylo k snídani? Tak si dáme pár výkrutů, to nemůže uškodit. V horizontu trošku přitáhněte a pak tam násilně vtlačte křidélka, a to naplno. Když jste skoro na zádech, tak tvrdě odtlačte. Překvápko, prověsíte se v pasech a pokud nejste dost utažený, tak to pořádně zabolí. Křidélka jsou ale pořád naplno, a tak se za okamžik zase zhoupnete v horizontu. A kamže jsme to letěli? Tak tím směrem už určitě neletíme, spíše jsme uhnuli tak šedesát stupňů doprava.

    Jak je to možné? Zkusme to znovu, třeba na druhou stranu. A znova a znova, jeden výkrut za druhým.




    Mezitím jste se už dostali nízko a je potřeba zase trošku nastoupat. Žaludek se pomalu uklidňuje a krev se vrací do hlavy. Orientace je úplně v háji. Koukáte jak vyjevení na to, jak se můžete skoro ztratit pár kilometrů od letiště, kde jinak znáte každou vesničku. Stoupáte mírnou zatáčkou a najednou zjišťujete, že přes všechnu tu hrůzu z neznámých pocitů a strachu z nekonečného prostoru se vám to docela líbilo. Vážně, už se nemůžete dočkat, až zase dostoupáte do začátečnické výšky a začnete nanovo.

    Tentokrát už je to lepší. Přemet už nevypadá jako křečovitý pád po ocase a výkruty končí stále více ve směru letu. Takže zkusíme něco obtížnějšího? Co třeba souvrat? Začátek je stejný jako u přemetu, vysoká rychlost, a pak zatáhnout, ale včas povolit a narovnat se do svíce. Křídlo svírá s horizontem pravý úhel a vrtule zapíchlá do oblohy cupuje na kousky malé obláčky. Levou nohou vyrovnáváte reakční moment motoru. Rychloměr ukazuje skoro osmdesát, ale ve skutečnosti už skoro stojíte. Teď pozor, pravá noha a křidélka naopak. Zvolna se obracíte motorem k zemi a teď už vybíráte střemhlavý let.

    No, napoprvé toho bylo až dost. Říkáte si, jak asi ty vaše akrobatický první krůčky vypadají ze země? Není to vlastně štěstí, že vás nikdo neviděl? Letíte domů a zjišťujete, že máte tričko úplně propocené a větrání je přitom otevřené naplno.