Úterý 23.1.2001
    Dnes se letělo po dvou dnech, které jsme kvůli silnému větru nebo dokonce dešti proseděli na zemi. Oblast Brightu se konečně dostala na okraj nevýrazné tlakové výše, což znamenalo asi 6/8 střední oblačnosti, slabý vítr, málo termiky a velice slabá stoupání. Byla vyhlášena 43km dlouhá disciplína přes 3 otočné body. Jak to zhodnotil Juraj Kleja - "dvakrát hore dole a sme v cieli …!". Byla to skoro pravda, až na ten cíl.

    Dnes jsme konečně pochopili, jak funguje "Speed run" v Austrálii. Organizátoři stanovili čtyři různé časy odletu ze startu po 15 minutách. Čas startu zaznamená GPS a oblast startu je určena jako kruh o poloměru 400 metrů okolo startoviště. Startoval jsem kolem 14. hodiny stejně jako Juraj Kleja a po vytočení jsme společně čekali ve vzduchu na předposlední hodiny ve 14:30. To se nakonec ukázalo jako správná volba, protože závodníci, kteří čekali až na poslední hodiny, se už nedostali ani na první otočňák.

    Středíme stoupák 3.5m/s až do výšky 2000 metrů. Po dlouhém přeskoku proti větru přilétáváme na 8km vzdálený první otočňák. Těsně po dosažení vzdálenosti 400 metrů od otočňáku markujeme bod do GPS a rychle se vracíme zpátky na úpatí hřebene. Ve slabých stoupácích se nám daří natočit asi 1950m n.m. Z původní skupiny asi dvaceti padáků nás už zůstává ve vzduchu jenom deset a zoufale se pokoušíme o přeskok ke druhému otočnému bodu. Po cestě sice ještě dotáčíme nějaké metříky, ale je už jasné, že jsou to dnes ty poslední. Obloha se dokonale zatáhla na 8/8. Po dokluzu a zamarkování druhého otočňáku se snažíme ještě co nejdál popoletět s tím málem, co máme. Po třech až pěti kilometrech ale všichni do jednoho sedíme na zemi.

    Uletěli jsme směšných 20km po dvou hodinách letu. Opravdu bída na australské poměry. Výsledky zatím ještě neznáme, ale vypadá to, že spolu s jedním Australanem jsem měl na dokluzu docela dobrou stopu. Podařilo se nám o nějaký ten kilometřík přelétnout Juraje Kleju a skupinu Seveřanů. Tomáš Brauner skončil na 1. otočňáku a přistával tak nešťastně, že si narazil patu a teď trochu kulhá. Marcel Konečný to zase při přeskoku k 1. otočňáku utavil a přistával na lesní cestě s částí padáku na stromě. Naše pozemní podpora Luboš si tak mohl s autem vyzkoušet poskytování "první pomoci".



    Trochu jsme zaskočení tou nepřízní počasí a ani vyhlídky na další dny nejsou nijak růžové. Největší chmury na čele má ale Juraj Kleja. Potřebuje totiž nějaké dobré umístění, aby se mu vrátily náklady na cestu a pobyt. Zatím je ale "jenom" druhý ...