Středa 7.2.2001
    Dnes se organizátoři rozhodli natáhnout disciplínu po větru dokonce až na 101km. Po špatných zkušenostech ze včerejška dnes raději vůbec netaktizuju s fotografováním posledních hodin a odlétám hned po dotočení mraku. Japonec Tsuyoshi Tsuji, Australan Godfrey Wenness, Slovák Juraj Kleja a několik dalších Australanů se rozhodlo počkat nad startem na poslední hodiny, což se ale nakonec ukázalo jako chyba.

    Prvních 45 kilometrů je poměrně snadných. Základny jsou dnes ve výšce 1900 metrů a stoupáky mají až 5m/s. Pak ale nastává krize v termicky slabé oblasti pod rozsáhlým rozpadem mraků a pilotů ve vzduchu začíná rychle ubývat.

    Po překonání těžkého úseků zůstávám ve vzduchu spolu s pěti dalšími piloty. Do cíle ale zbývá ještě 35 kilometrů. Trochu zaostávám před ostatními, což mi nakonec velice pomůže. Podaří se mi dotočit základnu o něco dříve než ostatním a díky tomu přilétám na 25. kilometr pod právě vznikající mrak jako první. Rychle dotáčím základnu ve výšce 1900 metrů a zbývá mi posledních 18km do cíle. Po 10 kilometrech jsem už proklatě nízko, ale nacházím znovu silný stoupák. Opět se rychle zvedám a peru to bez váhání rovnou na cíl. Pásku tak prolétávám s velkou rezervou výšky jako první.

    Za několik minut se objevuje nad cílem Japonec Tsuyoshi Tsuji a hned za ním Australané. Po dalších 20 minutách přílétává Juraj Kleja a za tím i Tomáš Brauner. Australané mě v cíli upozorňují, že jsem letěl skoro do mraku, že sice nejsou žádní bonzáci, ale hlásit že to prý musí. Zatraceně horká chvilka! Nakonec jsme se ale dohodli, že pro dnešek je to "Ou-key".

    V cíli jsme se ještě dozvěděli, že jeden z Poláků startoval tak nešťastně, že ho musela odvézt helikoptéra se zlomeným žebrem, zlomenou nohou a oběma rukama. Snad má alespoň páteř v pořádku.