Navečer se nám však zdálo, že už by to šlo, rychle jsme sbalili, zavřeli stojánku, naskákali do strojů a odlétli. S tím větrem jsme to však viděli optimističtěji, než byla skutečnost. Hned po startu (po větru, z kopce) to s námi pěkně smýkalo, celá cesta do Třebíče byla se silným "bočákem," ani jsem se neodvážil zaletět nad Jaroměřice n/Rok., kde je pěkný park, zámek, a kde také mám "ustláno" v rodinné hrobce.

    V Třebíči přistání vyšlo, rychle ukotvit, přitom odpovídat na dotazy kolemstojících. Po občerstvení ochotní pořadatelé s námi zajeli pro benzín. Usnesli jsme se, že tomu větru můžeme uniknout jenom brzo ráno. Spali jsme v hangáru na zemi.

    Ve čtvrtek ráno před šestou jsme odlétali do Litomyšle. To už ale vítr pěkně foukal. Byl to zase bočák. A přes Vysočinu to také pěkně mlelo. Přelétli jsme dálnici a po pravé ruce nám zůstalo Velké Meziříčí, letěli jsme mezi Hlinskem a Poličkou.

    Po příletu nad Litomyšl začalo hledání letiště. Pořád nic. Přitom GPS ukazovala, že už to musí být. Potom jsme si vzpomněli, že v databázi byla zmínka o modelářích. Vašek našel takovou vysekanou plochu s tím, že tam je to letiště. Kroužili jsme, vytráceli výšku a pořád se dohadovali, jestli přistaneme někomu na louce, či skutečně na letišti. Teprve po dojezdu k řadě topolů jsme našli stát nenápadně orvaný pytel. Takže letiště. Nechali jsme rogalo vystrčené, aby kluci nehledali. Stejně hledali, letěli nad námi dál, potom se vraceli. GPS je vedla, až nás uviděli. Hned přijel ochotný místní fanda létání, zajel domů pro kanystry a s námi k pumpě, potom do města k rogalistovi, kterému patří blízký hangár. Šli jsme na oběd a nakoupili jídlo Vaškovi, který hlídal u strojů. A stále foukalo.



    Navečer jsme letěli do Náchoda. Stále s bočním větrem. Vašek fotil města, která jsme míjeli. Bez mého mapníku jsme se dohadovali, která to jsou. Upřesnili jsme je až po přistání - po levé straně Vysoké Mýto, Choceň, po pravé Ústí n.O., přes Brandýs n.O., Vamberk, Rychnov n.Kn., Dobrušku, Nové Město nad Metují s krásným zámkem a náměstím, po levé vodní plocha Rozkoš.

    Při příletu nad letiště Náchod Vysokov jsme znejistěli, protože nikde nebylo vidět letadla kluků. Takto zvikláni jsme přistáli, abychom uviděli, že letadla jsou již zastrčena do hangáru. Jarda Forman, místní lítač, učitel létání, správce a hlavně dobrý duch letiště nás přivítal, zastrčil rogalo rovněž do hangáru, ubytoval v buňce a hned pozval na pivo.

    V restauraci jsme zažili menší show. Hospodský, už mírně "použitý," nám předložil pěkný, olaminovaný jídelní lístek. Při naší objednávce "ďábelských topinek" sdělil, že to už neplatí, že jídelní lístek je 3 roky starý, a že si nemáme vybírat podle ceny. Nemohl pochopit, že nechceme jeho "tataráky" či "topinky s drůbeží směsí," že máme pouze chuť na obyčejné topinky. Jeho žena dokonce vykřikovala cosi o zmlsanosti a "nebav se s nimi". Pokud by nebyl večer, v neznámém terénu a ještě závislý na odvozu, určitě bych se sebral a odešel. Nakonec jsme vytoužené topinky dostali, ale po předchozích výstupech už jsme ani nevěděli, zda na ně máme chuť. Opět ukázka podnikání ještě v socialistickém duchu.

    Další den večer jsme hodlali přelítnout do Chotče, kde měla být letecká pouť. Protože jsme měli přes den volno, šli jsme tedy příjemnou lesní cestou přes náchodský zámek do města. Od zámku po schodech dolů, kluci říkali, že vário by to určitě ukázalo. Je jich 315 a šlapali jsme je i zpět nahoru s nákupem. Funěli jsme, jak když "jde svině z bukvic".

    Navečer jsme si šli s Vaškem skočit do vzduchu, abych nafotil zámek, náměstí, přehradu, letiště. Ale to už se blížila fronta, předpověď také nestála za nic, a tak jsme se usnesli, že než přelétat do Chotče, tam moknout pod stanem, je příjemnější mít éra v hangáru, být v útulné buňce v blízkosti pípy s pivem. Prý podle hesla "Všude dobře, tak co doma….". A to se nám celou sobotu dostatečně splnilo. Pršelo a pršelo. Mnohokrát jsme konstatovali, jak promyšleně nedostatečně jsme se na cestu vybavili - klamně hlavně letním oblečením.



    V neděli už jsme byli netrpěliví. V důsledku špatného počasí jsme Choteč vynechali s tím, že poletíme do Staré Paky a budeme se přibližovat k domovu.

    Konečně jsme usoudili, že mraky jsou výš, a že by to šlo. Rozloučili jsme se s Jardou a jeho paní, jejich pohostinnost byla skutečně na výši. Tentokrát pilotoval Vašek. Mraky však ještě tak moc vysoko nebyly, navíc nás tahaly, takže jsem měl vyhlídkový let. Fotil jsem jako divý.



    S díky jsme vzpomínali Jardovy "nátěrky" na štítky přileb. Přesvědčili jsme se, že funguje výborně při přeháňkách, které jsme prolétávali. Kapičky vody odskakovaly bez zhoršení průhledu. Míjeli jsme nad krásnými místy hodně spíše menších táborů. To bylo mávání! Kolem České Skalice, přes Dvůr Králové, labskou přehradu Les Království a krásnou, dlouhou a stoupající vesnicí Dolní a Horní Brusnice, Pecku s hradem.

    Kolem Nové Paky jsme se doplížili k staropackému letišti, před námi šel na finále Honza, který, jak se přiznal, přistál v Chotči, protože mu zlobil motor. Přistání bylo opět do svahu, les po pravé straně dělal také své divy. Na letišti byli soustředěni modeláři, kteří hned postavili na čaj, nabízeli i jiné pochutiny, ale s ohledem na naše plány jsme s trochou lítosti odmítli. Zavolal jsem ochotnému inspektorovi a vedoucímu letecké školy Zdeňku Doubkovi, který během půl hodiny přijel, půjčil kanystry a s Honzou zajel pro benzín. Vzhledem k proměnlivému počasí nám nabídl i možnost ubytování a hangárování s tím, že jede na oběd, potom se vrátí a domluvíme se.

    Mezitím se nám zdálo, že by to šlo, a tak Václav i Honza skočili do Minimaxů a odlétli, my jsme odlétali chvíli po nich. Směr Česká Lípa - Ramš, kde jsme hodlali opět tankovat. Po pravé straně jsme nechali Lomnici n.P.. Byla to ale štrapáce, proti větru, mraky se hnaly, nesly s sebou přeháňky a bylo to značně turbulentní. Chvílemi jsem Vaškovi pomáhal přitahovat hrazdu na rychlost, to když nás mraky tahaly.



    Zrovna v místech, na která jsem se fotograficky nejvíc těšil, nad Českým rájem, to byl největší tanec a časté přeháňky. Po levé straně jsme viděli krásné letiště v Mnichově Hradišti. Uklidnění netrvalo dlouho, a když jsme se blížili Máchovu jezeru, šla další vlna deště. A tak jsme se rozhodli, že sedneme na nedalekém letišti v Hradčanech, kde to přečkáme. Tak se také stalo a těsně před sílícím deštěm jsme rogalo s ochotnou pomocí místních ukryli v hangáru. Také se nám podařilo natankovat, a tak jsem volal Václavovi na Ramš, že už poletíme rovnou do Teplic.

    Odstartovali jsme k poslední etapě, která však byla opět proti ještě silnějšímu větru. Rychloměr ukazoval 80km/h, GPS proti zemi však chvílemi 45km/h! Ještě poslední pohled na vzdálený Bezděz a Máchovo jezero. Fotografoval jsem kouzelné meandry Ploučnice, v předepsané výšce jsme přelétli nad Novozámeckým rybníkem, kde je ptačí rezervace.




    Nad Holanskými rybníky se nám naskýtal opět pohled na rekreační střediska a tábory. Zavrhli jsme myšlenku letět nad Velkým Březnem, proto jsme Sedlo oblétali z levé strany, chtěli jsme se vyhýbat velkému stoupání. Ještě předtím jsme měli kouzelný pohled na Úštěk s opuštěným rybníkem Chmelař. Labské údolí jsme hodlali přeletět v tom nejnižším místě směrem na Dubičky. Přesto kopce dělaly své a chvíli jsme museli topit na plný plyn, abychom eliminovali klesání.




    Potom už jsme viděli známý orientační bod - teplický vodojem. Už jsme oba toužili po možnosti odskočit a ulevit si, ale čekaly nás ještě dlouhé minuty, než jsme byli nad letištěm. Vítr foukal na dráhu v tom nejnepříjemnějším úhlu a tak měl Vašek plné ruce práce a já se i trochu vybál. Po přistání jsem šel pro kluky, aby nám to pomohli v tom větru podržet a odstrojit. A skutečně, s křídlem měli 3 chlapi co dělat. Ale už jsme byli v hangáru, mohli jsme si oddychnout, začít vybalovat a ve společenské místnosti se s ostatními dělit o bohaté zážitky.

    A bylo jich skutečně hodně. Ochutnali jsme celkem 14 druhů piv. Ulétli jsme 730 km, Minimaxům s motorem Trabant to trvalo 8.45 hod., spálili průměrně 71 l benzínu, rogalu ve dvojím obsazení s motorem Rotax 447 to trvalo 9.30 hod. za 146 l benzínu. Dokázali jsme si, že i s pomalými létajícími stroji dokážeme udělat příjemný výlet a současně docela slušný sportovní výkon. Opět jsme si ověřili bláhovost kdysi tak proklamovaného "poručíme větru, dešti" a naopak jsme k přírodě získali daleko větší respekt. Také jsme poznali přátelství a solidaritu mezi lítači na všech místech, kde jsme přistáli. A dokázali jsme si, že se dokážeme bavit jako kluci, že dokážeme prožívat pocity nádherných pohledů, pocity dobře splněného úkolu. Nyní, nad fotografiemi z vandru, které jsou přece jenom poznamenány počasím, nejenom vzpomínáme, ale už i plánujeme hvězdicový vandr na příští rok.