Kyrgyzstán je zemí střední Asie. Takové přírodní bohatství, jaké tam najdeš, musí ohromit každého, kdo se pokusí tuto zemi poznat zblízka. Na jihu je Pamír se svými sedmitisícovými vrcholy, horští pastevci žijící v jurtách a chudí vesničani. Na severu hlavní město Biškek a od něho na východ začíná další pohoří Ťan-šan. I jeho vrcholy jsou sedmitisícové, ale to až v severovýchodním cípu země na hranici s Kazachstánem a Čínou. Také v severovýchodní části ve výšce 1600 metrů se vlní 270 kilometrů dlouhé a 80 kilometrů široké jezero Issyk-kul. To je druhým nejhlubším jezerem na světě. A spousta dalších krásných a zajímavých míst, vypovídajících o historii a zvycích národa Kyrgyzů.

    Určitě nejsem sám, koho svědí celé tělo, když zůstane delší dobu doma. Tak tahle cestovatelská nemoc byla příčinou, proč jsem se letos znova vydal do Kyrgyzstánu. A protože je tahle nemoc nakažlivá, nejel jsem sám. S mou přítelkyní Blankou a kamarádem Liborem jsme nakonec byli tři, kteří jsme si sbalili paraglidové padáky a jen ty nejnutnější věci na cestování po střední Asii a vydali se na cestu.

    Padáky? Ptáš se, kde se dá v takové zemi lítat? Všude, kde vyneseš padák a kde tě morál nechá letět. Kopce jsou téměř holé a možností bezpočet. V téhle zemi, pro lítání jak stvořené, je asi jen 30 aktivních pilotů (lítačů ale rychle přibývá - ten řekne tomu, ten zas tomu, ten se opije s tamtím, zkrátka standardní přenos informací). Ale pokud se bavíme o ambicích a houževnatosti letců, potom zde nejsou hranice. A právě v Biškeku (hlavním městě - bývalém Frunze) je jediný letecký klub Kyrgyzie "Savitar" s prezidentem Alexem Skorovarovem. Je to můj dobrý přítel, který se o mě vždycky staral, jak jen to šlo.

    Celá akce začala nevalně, neboť jsme díky počáteční oslavě na polském nádraží zaspali noční vlak do Waršavy. A když jsme pak vyspávali v kupé prvního ranního vlaku, hbitá ruka polského kapsáře si půjčila Liborův mobil. Dej mu Pán Bůh lehký účet. Libor to nesl statečně, ale v duchu nás to žralo všechny. Z Waršavy jsme pak pokračovali přes běloruský Brest až do Moskvy. Vlak si dělal své "tam tam, tam tam …" a my vykukovali v okně po rovných půdách balšoj Rusi. Trvalo to dvacet dlouhých hodin, než jsme zastavili na běloruském nádraží v Moskvě.

    Šedá - taková je nálada, která tebou prosákne na tomhle nádraží. Už jsem tady byl několikrát, ale ani jednou jsem neodcházel s dobrým pocitem. Možná je to tím, že je to první místo od nastoupení do vlaku jedoucího na východ, kde se setkáš s oním typicky ruským systémem s věčně zakaboněnými tvářemi důležitých Rusů. Rychle zjišťujeme ceny vlaků do Biškeku pro mé kamarády a spěcháme na aerovagzál, abychom už byli pryč.

    Hlavou se mi motá otázka, má-li hlavní město Kyrgyzie blíže k ruskému nebo asijskému městu. Je to podivná směska. Ruch v ulicích, chaos na cestách, kde je úplně jedno, jak jedeš, hlavně když se včas vyhneš, malé nízké restaurace a na každém rohu stánky s cigaretami, slunečnicovými semínky a oříšky, to jsou indicie připomínající Asii. K nedávné "podpoře" Sovětského svazu se naopak hlásí typické ruské paneláky, sochy Lenina a nakonec vlastně i ruským jazykem mluvící Kyrgyzové.




    Hned po příletu jsem zatelefonoval Alexovi, který už na nás čekal. Jeho byt v centru města jsme mohli užívat jak jen bylo potřeba a to je pohoda! Přijeli jsme právě včas, neboť Vovka, který byl přes loňský Nový rok u nás na Moravě, zrovna oslavoval křtiny své dcerky a své narozeniny. Doma byl jako ryba ve vodě. Ovce, která ještě před hodinou smutně bečela přivázaná ke stromu za domem, se už rozporcovaná vařila v "kazanu" (obrovský litinový kotel) a odpočívala v marinádě.

    Zanedlouho byly stoly plné "šorpó" (pro evropana svérázná polévka, jejíž podstatnou část tvoří lůj), vařeného skopového masa, "guláše" (směsice masa, brambor a cibule), nejrůznějších salátů a samozřejmě také vodky. Mezi jídlem a vodkou jsme si povídali nejrůznější historky a dobře jsme se bavili. Vovka vzpomněl, jak si jednou jeho přátelé jedoucí pracovat do Prahy nezapomněli přibalit sebou do vlaku svůj obrovský kazan v obavách, jak si asi budou připravovat oblíbené šorpó. I tahle nesmyslná snaha vypovídá o tom, jak velký význam pro Kyrgyze kazan má. Akorát Libor byl trochu zklamaný, když jeho jinak skvělým vtipům pronášeným v ďábelské česko-ruštině nikdo nerozuměl. Ke slovu přišla i ruská písnička doprovázená zaprášenou kytarou. Naštěstí chyběla jedna struna a obsluha kytary byla již též vcelku znavena a to učinilo přítrž přívalu ruského sentimentu. A to bylo dobře, neboť v ponuré náladě se opíjet nás rozhodně nebavilo. Uvítací oslavu jsme přežili (tak trošku jsme se zmazali) a mohli jsme se věnovat horám, lítání a všemu, pro co jsme tady přijeli.

    Asi 35 kilometrů východně od Biškeku leží vesnice Čon-taš. Kousek nad ní začíná hřeben hor, který dále lemuje asi 170 kilometrů dlouhou cestu z Biškeku na Issyk-kul. Převýšení mezi vrcholy hřebene a cestou je 1000 - 1700 metrů. My jsme ale lítali jen v okolí Čon-taše. Jsou tam tři možné starty. První je ve dvoustech metrech, druhý v šestistech metrech a třetí v tisíci metrech. Na první se dá s trochou opatrnosti a umu vyjet autem po hliněné cestě. Na tomto startovišti se scházejí prakticky všichni letuchtivci, no a samozřejmě také pěkné slečny, které se chtějí ukázat po boku "statných, chladnokrevných a drsných pilotů, připravených položit svůj život na oltář nového sportu". Jo, tak to je! Alex jim tady vysvětluje, co lítání obnáší a později, rozhodnou-li se, je tady také učí. Být to u nás, už tam stojí hospůdka, v hospůdce stoleček a na stolečku piva. Namísto toho se tam leží v trávě, opékají šašliky a přitom se čeká na dobrý vítr.

    Na druhý start se dá vyjet nanejvýš do poloviny a to jen s terénním autem. Druhou polovinu musíš vyjít pěšky přes pichlavé křovinky a pálivé rostlinky. Po jednom startu z téhle šestistovky začal na můj tandemový Sharon útočit orel. No orel, já viděl nějakých dva a půl metrů křídel a to mi stačilo. Ty pak v okamžiku stáhnul a naburácel si to doprostřed padáku, pak znova a znova. Loni jsem si spolu s orly výborně zalítal, ale teď jsem raději vyklidil pole a šel si hledat jiný stoupák. Těsně nad dráty vysokého napětí, které se táhnou v půlce kopce, jsem se chytl slabého stoupáčku, který s výškou krásně zesiloval a vytáhl nás necelý kilometr nad start. Blanka se usmívala a já jen uvažoval, jestli mi tam orlík nezanechal dírečku. Padák letěl a to jsem potřeboval. Konečně jsme se dostali nahoru. Místní piloti, pikniky v trávě, butylky vodky a nekonečné otázky zůstaly dole a to byla paráda. Klídek, termika, pěkná ženská přede mnou, no co víc si přát. Škoda, že jsme si nemohli zalítnout trochu dál. To už jsem si vyzkoušel loni - zalítnout si dál bez vysílačky, mobilu a pořádné domluvy. Ne, stopovat tam opravdu není co. Možná si půjčit koně nebo chytnout krávu, ale takové štěstí jsem tehdy neměl. Přistáli jsme dole na dvoustovce a šli na šašliky. Při kontrole jsem pak jednu díru objevil, ale nic strašného to nebylo. Taky Libor si zalítal. Ale znova ho dostal jeho nos, když už vysoko nad dvoustovkou ucítil vonící šašliky a mlsně se spustil k ohni. Jó, hlad je potvora.