Najít Kyrgyzstán na mapě světa není problém. Koupit si lístek na vlak nebo letenku do Biškeku už také není problém. Zbývá připravit si nevelkou částku peněz, udělat si alespoň jeden měsíc času a VYRAZIT !

    Informací o Kyrgyzstánu je už tolik, že nevím, co nového k tomu říct. Ale co určitě můžu, to je mluvit o cestě. O takové, která lehce vybočuje za hranice běžné formy cestování. Podařilo se nám skloubit létání v divokých horách Kyrgyzstánu s neméně zajímavým přejezdem z Biškeku na ruských motorkách přes celou jižní step Kazachstánu, okolo Aralského a Kaspického moře, přes kavkazký Dombaj a ukrajinský Krym až k nám domů. A hlavou mi ještě stále pulsují myšlenky, které se ti tady budu snažit přiblížit.

    Do Biškeku, hlavního města Kyrgyzstánu, jsem už několikrát letěl. A dospěl jsem k přesvědčení, že je třeba zkusit nový způsob přesunu, např. vlakem. Cestu vlakem do Moskvy už jsem měl nachozenou. Z jakéhokoliv polského města si koupit lístek do Terespolu, tam osobáčkem přejet do běloruského Brestu a tam už si koupit lístek přímo do Moskvy. Cena této varianty je 25USD. Vlak z Moskvy do Biškeku pak stojí 65USD. A tak celkem za šest dní můžeš razantně změnit na sebe působící klima. Ale nic není tak dobré, jak to na první pohled vypadá a neznám varianty bez malých či větších háčků.

    Je horký večer a na Kazašském nádraží v Moskvě se objevují čím dál častější hloučky lidí s obrovskými zavazadly. Na východě se zboží z Moskvy hodně cení. Všichni čekají na jediné. Informaci o tom, na kterou kolej přijede očekávaný vlak. Muži v dlouhých kalhotách a světlých košilích kouří a plivají na zem kolem sebe. Asiatů je tady stejně jako Rusů a všichni jedním okem pokukují po terminálu. Písmena na něm začínají přeskakovat a u města Biškek se objevuje číslice 1. Připravenější už se rozběhli, ostatní si zbrkle sbírají svá zavazadla a pak už vlny lidských těl narážejí na jakousi živou zeď složenou z policistů. Co kontrolují, to nechápu. Já vlastně ani nechápu, proč všichni utíkají, když mají "plackart" jízdenku. Obyčejnou jízdenku ruské vlaky nemají. Nechápu to, ale tlačím se dál, hnán lidmi zezadu. Policistovi se něco nelíbí, ale dav jeho námitky už dávno zašlapal do země. Padáky jsou těžké, a tak se pot snaží vsáknout do už mokrého trička, a pak ukápne na zem nebo prostě steče níž. U každého vagónu stojí průvodčí, jakási ochránkyně svého vagónu a kontroluje lístky. Uvnitř téhle kobky, kde nelze otevřít ani jedno okno, je ještě dusněji než na peróně. Není mi jasné, jak to ty téměř čtyři dny vydržíme. Kolem mého nepřítomného obličeje se zatím prohání jedna taška za druhou. Narvat vagón až po strop, o to tady jde. Lidé se začínají hádat a křičet, stále chodící zavazadla ignorují tlustou průvodčí a hrnou se do vagónu. Na scénu poprvé přichází Buldog. Je mu asi 22 let a přezdívku získal hlavně podle své tváře a taky trochu díky stavbě svého těla. Tlustá průvodčí křičí, Buldog se přetlačuje s chodícími taškami a náš pot tiše stéká na staré, ale celkem měkké sedačky. Vlak se zanedlouho rozjíždí a tašky vyhrávají.

    Jsme někde v Kazachstánu. Po půlhodinové přestávce se vlak rozjíždí, ale z venku jsou znovu slyšet hádky a křik. Mezi lokomotivu a první vagón si zalezli dva vykutálení chlapíci a někdo na ně přišel. Trvá to ještě pěkný kus než zastavujeme. Buldog s tlustou průvodčí strhávají jednoho po druhém na zem a zasypávají je fackami a nadávkami. Vlak se znovu rozjíždí. Už začínáme nabírat slušnou rychlost, když najednou Buldog vztekle proběhne kolem nás a začíná nová salva povyků. Nějaký stařík se křečovitě drží zábradlí u dveří našeho vagónu a Buldog ho nemilosrdně mlátí do hlavy, střídavě rukou a nohou ho odstrkuje do kolejiště. Vlak stále zrychluje. Stařík si po několika minutách takovéhoto snažení získává sympatie většiny cestujících. Ve chvílích největšího úspěchu se už bohužel neudrží a padá. Tlustá průvodčí zavře dveře a dav utichá. Buldok znovu prosviští kolem, tentokráte však druhým směrem. Světe div se. Stařík se po svém krkolomném pádu ještě stačil postavit a znovu se pověsit na další projíždějící dveře. Tentokráte se však neudržel ani zdaleka tak dlouho jako minule, a tak ze dveří vystrčená buldočí hlava už definitivně uzavírá tento obdivuhodný výkon. Skutečně obdivuji houževnatost a zarputilost těchto "skorocestujících".

Informace z roku 2000
    Název: Kyrgyzstán, Rozloha: 198500km², Počet obyvatel: 4.7 milionu, Hlavní město: Biškek (670000 obyvatel), Národnosti: 52% Kyrgyzů, 21% Rusů, 13% Uzbeků, Jazyk: Kyrgyzský a Ruský, Náboženství: 75% Sunnitští muslimové, 20% Ortodoxní Rusové, Prezident: Askar Akayev, Dluh u zahraničních bank: US$2.5 miliard, Inflace: 18.4%, Zákonem stanovený min. plat: US$7.5, Průměrný plat: US$20, Průměrný plat ve městech: US$50, Min. penze: US$3 (myšleno měsíčně).

    Biškek pro mě znamená velký chaos ve velkém městě. Jsou lidé, kteří se v něm údajně vyznají, ale asi jich moc nebude, když ani taxikáři přesně nevědí, kam jedou. To ale samozřejmě neřeknou hned, ale až po několika kilometrech. Tohle město je rozděleno výhradně do systému na sebe kolmých ulic. Ty pak bývají velice dlouhé, a tak je třeba se orientovat jen podle křižovatek, např. Bakambajeva-Turusbjekova. A to je zrovna ulice, kde bydlí šéf paraglidového klubu Saša Skorovarov. Jsou to už tři roky, kdy jsem se i já stal zakládajícím členem tohoto jediného klubu lítačů v Kyrgyzstánu.

    Oproti loňsku doznal Biškek výrazných změn. Na první pohled největší je přeměna většiny hlavních ulic z nerovných děrovaných "rádobycest" na nové asfaltové komunikace. Druhá přeměna je patrná už méně. Díky politickým zájmům středoasijských legálních i nelegálních skupin se pod heslem "Asie bez Rusů" začalo rapidně zmenšovat procento Rusů trvale žijících v zemi. Už teď jich zůstalo jen 8% a ruský konsulát předpovídá 2% na konci roku. Není divu. Jsou zastrašováni a člověku s rodinou se to asi rychle v hlavě rozleží. Podobnou situaci plnou výhrůžek zažil i Lukáš, ale moc téhle ruštině nerozuměl, a tak se vlastně nic nestalo.

    Hor se ale politické problémy vůbec netýkají. Mám to tady víc než rád. Divoké nejsou jenom hory, ale i lítači, kteří v nich lítají. Tento rok za naši přítomnosti naštěstí nikdo nepředváděl krkolomné neřiditelné pády při pokusu o něco "nadstandardního" jako dříve. Možná je to tím, že od loňska přibyla nějaká ta zlomeninka a odřeninka a piloti se konečně začali zdravě bát. S Lukášem jsme jako jediní chodili lítat každý, alespoň trochu letový den. A to se nám vyplácelo. Během dvou dnů jsme měli zmáknuté okolní terény tak, že jsme po startu většinou nechávali naše rusky mluvící přátele hluboko pod námi a zvedali jsme se vysoko nad blízké kopce. Když mluvím o blízkých kopcích, myslím tím Čon-taš, což je vesnice a zároveň i jméno oblasti, vzdálené asi 35 kilometrů od Biškeku směrem na východ. Takové lítání se neobejde bez dozoru krásných orlů, hlídajících svá hnízda. A že umí zaútočit, to už jsem si ověřil loni. Vesměs jsou to ale schopní pomocníci, když svým kroužením ukazují stabilní stoupavé proudy. Občas však jenom mávnou křídly a prostě ze stoupáku uletí. A to by se jim mělo zakázat.





    Lítání na Čon-taši však nebyla vždycky taková idylka. Je sice pravda, že jsme se nad nahřátými poli pravidelně zvedali z dvacetimetrové výšky až do dvou a půl kilometru a výš, ale o to větší průvan byl v blízkosti horských žeber, kde se míchala termika stoupající z jedné a druhé strany žebra. Následná turbulence způsobila nejeden osobní problém mezi mnou a mým padákem, který se v takových situacích s oblibou kroutil, muchlal a občas mě i ponechal na malou chvíli viset nad sebou. Z důvodu časové tísně, jakožto i rychlé ztráty výšky, jsme ale byli nuceni uzavřít veškeré spory a věnovat se vlastnímu letu. I přes to všechno jsem na něj ale stále více pyšný.

    Těžkou romantiku člověk zažije, vylítne-li vysoko nad kopce a vybere si z výšky místo, kde by rád přenocoval. Pak si dole všechno sbalí do jednoho batohu - stan, spacák, večeři i snídani a hlavně jeden obrovský meloun a vylítne si s tím zpátky nahoru. Může to nechat na té nejvyšší špičce, aby na to dobře viděl a ještě do šesti večera se prohánět na horami. Jediní, kteří si ho povšimnou, budou stáda tmavých koňů postávající u malých horských ok. Mráčky se navečer rozplynou a zůstane jen velké červené slunce zapadající za obzor. Nevím z kterého filmu tuhle situaci vystřihli, ale je to lahůdka. Ráno pak už od osmi hodin začíná foukat údolní proudění, tak proč do toho neskočit. V poledne si jen přistát dole na oběd a potom znovu rychlý útěk z reality. Takové dny, kdy lítají i dveře od záchodu, by se tady měly prodávat v plechovkách. Pár bych si jich domů přivezl.