Motorka Ural
    Označení: K 650, kardanový náhon, sajdka bez náhonu a bez brzd, Motor: čtyřtaktní dvouválcový boxer, Spotřeba: 10litrů/100km, Palivo: cokoliv kromě nafty, Cestovní rychlost: 70km/h, Maximální rychlost: 100km/h, U novějších verzí: zpátečka, brzda na sajdce a karburátory se sytičem, Maximální dosažená vzdálenost bez oprav: 1438km, Průměrná vzdálenost mezi dílčími opravami: 280km, Největší/nejmenší vzdálenost ujetá za jeden den: 492/83km.

    Jestliže člověk pochopí jízdu Uralu jako malý zázrak, věřím, že s ním může přejet prakticky cokoliv. Jeho největší výhodou je, že se dá stejně rychle opravit jako pokazit. V principu jde o to, naučit se rozeznávat zvuky motorky, které je třeba zavčasu odstranit, od těch, které je třeba raději neslyšet. Těžko se to vysvětluje, ale přirovnal bych to k jakémusi instinktivnímu chování, jehož nejdůležitějším nástrojem jsou špunty do uší. Důležitou součástí jsou pak ruce věčně od šmíru a oleje a nutno přiznat, že vůně dálek a benzínu poskytuje jiný, než romantický význam. Ale i přes to všechno tento stroj odvedl kvalitní službu, když nás dovezl až domů.



    Step může mít pro člověka podobu různou. Může to být velice pohostinné místo, umíš-li si v stepi najít podzemní vodu a ulovit divokou zvěř. Když cestuješ, může to být nejbezpečnější místo na světe. Nikdo tě nezná a nikdo neví kdo a jaký jsi. Tím je pro tebe step bezpečná, protože člověk se nejvíc bojí toho, co nezná. Strach z neznámého přinutí jiné nechat tě na pokoji. Step pro tebe může být stejně otázkou jako odpovědí. Může být cílem i cestou. Ale člověk je pro Paní step jen trochou chodící vody, která se rychle vsákne, bude-li potřeba.

    Můžeš si označit půdu a vytýčit hranici svého nového pozemku. Ten ale můžeš ukazovat zase jen člověku. Stepi na hranicích nesejde. Je tady vítr, je tady rozžhavené slunce a taky oheň, který v noci na horizontu nahání hrůzu těm, kteří si už svůj pozemek označili. Je to zvláštní místo k životu a přeci tam lidé žijí. A člověk na cestě má díky nim větší šanci dosáhnout cíle, ať už jde kamkoliv a hledá cokoliv. A v takovéto stepi jsme ujeli téměř 3000 kilometrů a projeli tak nejrůznější města a vesnice.




    Jací že jsou takoví vesničané? Pokusím se popsat jednoho typického muže a jeho typickou ženu. Muž se jmenuje Manbjet. Je mu 35 let. Jeho rodiče se poznali už v sedmnácti letech na oslavách nějakého strýce. V devatenácti se vzali a zanedlouho se narodil Manbjet. Netrvalo dlouho a přibyli ještě dva bratři a jedna sestra. Dneska už je Manbjet taky ženatý. Jeho žena je o rok mladší a vychovává mu tři děti. Nejstarší dcera má 16 let. Manbjet je vlastně náš kolega, jelikož taky vlastní jednoho Urala. Umí ho rychle spravit, ale nemá v něm moc benzínu. Benzín dolévá jenom na lov. To si s sebou vezme ještě jednoho kamaráda, nejlépe Bauržana. Ten motorku nemá, ale zato má flintu. Spolu pak tvoří kvalitní tým. Večer vyrazí do stepi a v plné rychlosti střílejí divokou zvěř. Takový lov je samozřejmě přísně zakázaný, ale vesnický policajt má taky rodinu a ta chce taky jíst. Manbjet s Bauržanem si ale taky rádi vypijí. Skromná restaurace, zpravidla jen pro řidiče občasných kamiónů, je ve vesnici jenom jedna. A tak tam mají oba přátelé už kvalitní sekeru. Nemají odkud by vzali peníze, a tak to splácejí alespoň masem. Proto je lepší se na druh masa v takových restauracích raději neptat. Buďto by kuchařka přiznala, že bere maso od pytláků a nebo by zákonitě musela lhát. A stavět ženu do takové situace, to je přece neslušné. Ale zpátky k mužům. Oba vyrůstali v ubohých podmínkách a rychle si zvykli, že jediný problém je rozzuřená žena. Vše ostatní problém není. Rádi nezištně pomohou a chápou, když něco dělají pro dobrou věc. Jednou já pomůžu tobě, jindy ty pomůžeš mně. Pokud však přátelé už něco vypijí, toto heslo se nepatrně změní.

    "Jednou já pomůžu tobě, jindy ty pomůžeš mně, ale teď se potřebujeme napít a někdo to musí zaplatit." V tu chvíli je nejrozumnější se urychleně vzdálit, než začnou nemalé problémy.

    Manbjetova žena se jmenuje Lejla. Ví, že má rovného chlapa, který se dokáže alespoň nějak postarat o rodinu, a tak ho, dá se říct, respektuje. Ono jí vlastně nic jiného nezbývá. Stará se o děti a udržuje dům. Občas však musí jít hledat svého muže a to nebývá snadné. Funkce ženy se transformuje do funkce biřice (stává se z ní rozzuřená žena), ale to vlastně bývá k vidění i u nás. Co mě ale na této rodině udivuje je to, že nemají chuť žít někde jinde. Oni asi nemají ani peníze na nějakou změnu. A ani pořádně nevědí, jaké je to v dalších vesnicích a městech. Je to pro ně jakási neznámá. A tak zůstávají ve svém hliněném domě a ve své jakési nevědomosti dostatečně spokojeni a ochráněni před neznámým.

    Po překročení kazašsko-ruské hranice nastane výrazná změna. Tou je obrovský nárůst kvality cest. A tyhle překvapivě dobré cesty bez problému dovedou jednoho a někdy i dva, na podle mě nejkrásnější místo středního Ruska - na Kavkaz.

    Cestou na Kavkaz jsem uvažoval, co je na Rusku vlastně zajímavého. Už jsem projel spoustou měst, které byly bez historie a bez starších památek. Ta města jsou stará třeba sto let a za tu dobu historii nevybuduješ. Ale co v každém takovém městě nechybí, to jsou pomníky. Ty se dají jednoduše roztřídit do třech kategorií. První je skupina budovatelských pomníků. Jsou to traktory a nákladní auta na vysokých podstavcích, aby připomněly nedávnou "slávu" ruského průmyslu. Do této kategorie patří i obrovští lidé s obrovskými pažemi a mohutnými dlaněmi. Většinou jsou vytesáni v pohybu. V činnosti. Mají lidem připomínat energičnost a odhodlání pracujícího národa. Druhou skupinu tvoří myslitelé a hrdinové velkého Sovětského svazu. Jejich paže směřují k naslouchajícímu národu a v tváři mají duchaplný výraz, který modeluje sebevědomého člověka bojujícího za myšlenku lidu. Asi nejvíce sovětské umělce inspiroval Lenin. A třetí skupinou jsou pomníky vojenské. Asi nejsilněji působí známý útočící voják s jednou rukou nataženou kupředu, s dlaní sevřenou v pěst, dokazující nebojácnost a odhodlání. Samopal v druhé ruce je pak samozřejmostí. Z otevřených úst se ještě teď řine bojový křik. Klidnějším dojmem pak působí různá na podstavcích vystavená děla, tanky a obrněné vozy. Ty mají lid uklidňovat, že v tom šílený voják nezůstane sám.

    To na Kavkaze pomníky nepotřebují. Mají tam překrásné hory a ty jim dostatečně připomínají, kdo jsou a proč jsou takoví, jací jsou. A přeci, vzpomínám si na kamennou sochu svalnatého chlapa, nesoucího obrovský kus tvrdé a těžké žuly. Připadá mi, že kdyby své břímě jednou položil, už by ho určitě znovu nezvedl. A možná, že hodně podobná situace se tam zrovna odehrává s celým kavkazským národem.

    Po dvoudenním odpočinku na Kavkaze jsme měli možnost si prohlédnout černomořskou magistrálu. Jeden by zapomněl, že je ještě v Rusku. Kdybych nemusel mluvit rusky, typoval bych na Chorvatsko. Dokonce se tady našly už i některé benzínové stanice, u kterých je možno nejdřív naplnit nádrž a až potom zaplatit. A to je obrovský pokrok v přístupu k věci. A vůbec, jih Ruska jakožto i Ukrajiny je pro mě velice příjemné překvapení. Ale na každé takové překvapení je třeba mít čas, abys ho mohl nechat na sebe působit. Prostor v mém těle pro ČAS nových zážitků a myšlenek se postupně zaplnil a obtěžkán jimi jsem se nechal trajektem převézt na poloostrov Krym a projeli jsme s Lukášem Ukrajinu naplněnou atmosférou sklizně.

    Říkám tomu pozemní supermarket. Všechno, co se urodilo, je třeba položit na zem a čekat a čekat. To se potom velice dobře smlouvá o cenu. A co se neprodá, to si za rozumně nízkou cenu na sebe naloží nákladní auta a odjedou s tím někam do města. Nepochopím, jak se to všechno může za takové peníze vyplácet, ale jak je vidět, asi to funguje. Přes všechny tyhle buclaté babičky, sedící u svých rajčat a paprik, přes všechna stáda krav, které na cestě věčně překážely a přes překvapivě kulaté kopečky krásných Karpat já viděl už jenom slovenskou hranici, Tatry, českou hranici a moje Beskydy. Poznám to na sobě. Když už se mi přestává chtít koukat na svět přes zrcadlo fotoaparátu, je nejvyšší čas na návrat domů. A taková situace právě nastala.

    Jak jsem si loni slíbil, přejeli jsme cestou jižního Kazachstánu, Ruska a Ukrajiny až do České republiky. Od loňské severní to byla cesta mnohem zajímavější, dynamičtější a proto z ní mám ty nejlepší pocity. V předhůří Ťan-šanu jsme nalítali něco přes 40 hodin, 6400 kilometrů z Biškeku jsme ujeli za 19 dní, zaplatili přitom jen 15 dolarů na pokutách a po vzoru loňské cesty přišli ještě v Kazachstánu o autoatlas. Já navíc přišel o jeden nehet na noze, Lukáš o českou vlajku a společně jsme přišli o statut normálního člověka. Ale vzhledem k tomu, že jediný problém je rozzuřená ženská, se vlastně nic nestalo.

    Máte-li zájem zažít nevšední dobrodružství, koukněte na www.elspeedo.cz nebo mě kontaktujte na adrese paradali@post.cz a příští rok si můžete jet do Kyrgyzstánu zalítat s námi.