Poletoval jsem asi dvě hodiny podél hřebene a kochal jsem se okolní neskutečně krásnou krajinou. Na obzoru nad mořem byly naskákané kumuly nad Itálií, která je odsud nedaleko, skalní útesy spadající příkře do moře svítily podél celého pobřeží a ve vnitrozemí modrozeleně zářilo Skadarské jezero.




    Po 12. hodině se začal hřeben zatahovat a základna klesala až na 1000 metrů. Bohužel se zde setkává proudění od moře s vnitrozemským a po poledni se vždycky hřeben zatáhne. Většinou z toho nic není, ale občas to vypadá na bouřku.

    Byla mi dost zima, a tak jsem se rozhodl přistát a dát si potom večer příjemný sletík.

    Všiml jsem si, že jižní hřeben, který se táhne směrem na jih nad Sv. Stefanem se nezatahuje nikdy a že lze tudíž dopoledne nastoupat dostatečně vysoko a přeskočit sem. Protože se musí překonat údolí pod starou vojenskou pevností kde je oblast silných klesáků a turbulencí a možnost přistání je na začátku jižního hřebene téměř nulová, je dobré nastoupat trochu výš než těch 1350m (1650m už je v pohodě). Jeden francouzský padáčkář vždycky takhle přeskočil a vezl se na jih až do Petrovace nebo do Baru a zpět (nějakých 80km).



    Pokud jsou mraky skutečně nízko a nelze tudíž odstartovat ze startovačky u Brajici, je možné jet po silnici na jih směrem na Bar. Těsně před Sv. Stefanem je odbočka vlevo na Monastyr Prskavica. Hned za odbočkou se silnice rozdvojuje. Doleva vede cesta vzhůru k památníku partyzánů. Místo se jmenuje Čelo Brdo a díky lesnímu požáru z letošního července je úplně holé. Startuje se hned vedle památníku. Místo je tu na jeden padák a při startu je nutné dát pozor na ohořelou kleč o kousek níž. Přistává se na pláži Milocer hned u Sv. Stefanu.

    Černá Hora mne naprosto nadchla. Služby jsou v turistických centrech na podobné úrovni jako u nás, stejně tak i ceny. Moře je krásně čisté, krajina mnohem zelenější a živější než v sousedním Chorvatsku. A protože se dá přistát i na loukách u Brajici, nemusí jet v autě nutně nějaký neletec. Určitě se sem ještě vrátím.